Za brutálně rozpálenou plochou prachu ležel rozbořený kostel. Při pouti jste se vydali trasou kolem vyčerpaných vepřů po prázdné cestě k Severnímu moři.

Kdysi se tu v podzemí ukrývaly cely. Jak pobřeží eroduje, odhalují se a trčí z útesů. Kdykoli tu jste, přímořská suť mezitím prošla změnami, a betonové místnosti leží překocené na pláž. Tentokrát příboj našikmo protíná cihlová zeď. Usadíte se na ni ve slunci a pleskají do ní vlny.

Vprostřed vyprahlé orné půdy ­vypijete po­­slední zbytek vody. Mapa je sice jasná, ale svět tak plochý a suchý, lesy tak daleko a postup cesty tak pomalý, že to poplete hlavu. Jsou z vás flíčky v roztaženém agroprůmyslovém vznešenu. Ačkoli není kde špatně zabočit, stejně cestu překontrolujete. Žízeň a neklid sílí a bez ohledu na to, kde vlastně jste, je to do výchozího místa daleko. S tou krajinou je něco špatně.

Jazyk vedra

Červenec 2018. Británie v podstatě nepamatuje takové vedro. A teplota dosahuje vrcholu v Suffolku.

Horko rve z kořenů. Připadáš si nápadně a rozmazaně jak inkoustová šmouha.

Pouta mezi věcmi a jejich věcností se taví: „V horku,“ napsal L. P. Hartley o jiném nelítostném východoanglickém létě, „i ty nejobyčejnější věci měnily svou povahu.“ Nad prahy koňských bran v římských hradbách…