Psát o lesbictví z trans perspektivy je extrémně náročné. Nutně přitom čelíme tíze historického i současného transfobního vylučování a útlaku, ale také problému nedostatečnosti jazykového aparátu. Jak vyjádřit to, co leckdo z nás pociťuje: že cis muži do našeho spektra zájmu nepatří, ale všichni ostatní ano? A že binární pojetí genderu odmítáme, politicky i osobně? Mezi lesbictvím a obecnou, širokou a otevřenou queerness se rozevírá propast, kterou zatím nedokázalo nic pořádně zaplnit.

Velká část klíčového autorstva lesbické literatury, ať už teorie, nebo fikce či poezie, se navíc dnes již neidentifikuje jako lesby; jsou trans. Kae Tempest, Paul B. Preciado, Judith Butler, Jack Halberstam. Na poličkách některých knihkupectví a knihoven bohužel ještě stále stojí knihy s jejich deadnames – jmény, která společně s identitou opustily*i a která bychom z respektu k nim měly*i opustit také.

Psát do čísla věnovaného lesbické kultuře o Jacku Halberstamovi, který identitu butch lesby opustil a používá zájmeno on, nám proto připadá paradoxní. Pro lesbickou teorii i praxi je ale jeho práce zásadní. Vždyť jako jeden z prvních uceleně formuloval teorii „ženské maskulinity“ – tedy trans maskulinity, maskulinity přivlastňované těmi, kterým ji společenská norma automaticky nepřisuzuje, nepovoluje, nebo přímo odebírá a zakazuje.

Bestiář (trans) maskulinit

Jádrem knihy Female Masculinity (­Ženská maskulinita, 1998), kterou Halberstam napsal před téměř třiceti lety, jsou provokativní otázky: Čím to, že je maskulinita v euroamerické společnosti chráněna, jako by se jednalo o výlučný monopol cis mužů, zatímco u feminity je snazší připustit její fluidní obývání napříč genderovými pozicemi? Čím to, že je ženská – a konkrétně lesbická – maskulinita v popkultuře i akademickém myšlení systematicky opomíjena, zatímco mužská a gay feminitа se stala relativně čitelnou a kulturně zpracovatelnou?

Už samotný název knihy dnes může vzbuzovat rozpaky. Z dnešního pohledu by bylo přesnější chápat toto multižánrové dílo spíše jako studii maskulinity bez cis mužů. Halberstam se v textu systematicky vyhýbá hegemonní bílé cis mužské maskulinitě a obrací pozornost k jejím periferním, zneviditelněným podobám: k maskulinitám ztělesňovaným lidmi, kteří byli socializováni jako ženy. Nabízí tak jakýsi „bestiář“ maskulinit – nikoli ve smyslu taxonomie, ale jako soubor distinktivních, historicky a kulturně situovaných způsobů, jak může být maskulinita vtělována, performována a žita mimo cis mužský monopol.

Halberstam nectí disciplinární hranice akademického psaní – kombinuje kulturní a historickou analýzu s prvky etnografie. Vedle reinterpretace literárních a filmových postav dokumentuje vybrané historické figury a podrobuje kritice zavedené argumenty o jejich životech, současně vede rozhovory s drag kings na newyorské scéně. Tuto metodu vzpírání se vymezeným strukturám akademické teorie nazývá „kvír metodologie“.

Asymetrie genderové performativity

Za osmnáct sezón populární americké soutěže RuPaul’s Drag Race (2009–2025; viz A2 č. 1/2021) se v ní neobjevil ani jeden drag king, přestože formálně není pořad vyhrazen pouze drag queens. Tato nepřítomnost není náhodná – je to jako synekdocha toho, že performativita maskulinity zůstává obecně a strukturálně neviditelná. Jako by slavná teze Judith Butler o performativitě genderu, podle níž je gender výsledkem série vtělených opakování normativů oblékání, mluvení, pohybu a institucionálních očekávání, platila pouze pro feminitu. Maskulinita naproti tomu bývá chápána jako „pravá“ a „reálná“ – tedy jako něco, co není třeba performovat, a tím pádem ani zjinačovat.

Právě tato iluze neperformativity stojí podle Halberstama v jádru problematického rovnítka mezi maskulinitou a cis mužstvím. Heteropatriarchální pozdně kapitalistický řád toto rovnítko dále upevňuje spojením maskulinity s dominancí, racionalitou a autoritou. Maskulinita se tak stává sebeopravňující normou, která sebe samu považuje za univerzální východisko lidství, a tudíž uniká vlastní reflexi. Podobně jako rasa nebývá spojována s bílou barvou pleti, považovanou za „výchozí nastavení“, maskulinita nebývá spojována s genderem. Obracení pozornosti k jiným formám maskulinity tuto představu podvrací: ukazuje, že i maskulinita je performovaná, a tudíž arbitrární.

Halberstam tuto tezi ilustruje řadou historických i kulturních příkladů. Jedním z nich je Anne Lister, aristokratka z anglického venkova přelomu 18. a 19. století, známá i českému publiku ze seriálu Gentleman Jack (2019). Lister ve svých denících detailně zaznamenává romantické a sexuální vztahy s ženami, přičemž obývá maskulinitu v mezerách rigidních binárních pravidel aristokratické společnosti – mimo falickou touhu i dobový imperativ reprodukce.

Vedle historických figur se Halberstam obrací také k filmu. Postavy jako Vasquéz(ová) z Vetřelců (1986), královna Kristýna v podání Grety Garbo ve stejnojmenném filmu z roku 1933 či Orlando z filmové adaptace románu Virginie Woolf s Tildou Swinton z roku 1993 ukazují, že maskulinita bez cis mužů dlouhodobě funguje jako symbol pro jinakost a vzdor, ale zároveň podléhá omezením cis mužského pohledu. Vasquéz(ová), ačkoliv patří k nejnadanějším vojákům, se stává Vetřelcovou první obětí, královna Kristýna si musí symbolicky vybrat mezi feminitou a vládnutím, Orlando je na filmovém plátně androgynní pouze hravým, spíše klukovským způsobem a v nahých scénách reprodukuje mužský pohled na sexualizované ženské tělo.

Dnešnímu čtenářstvu tyto reference nemusí být blízké – můžeme je tedy aktualizovat současnými postavami, jako je Bella Ramsey coby Ellie z The Last of Us (2023), Kathy ­O’Brien jakožto Jackie z Love Lies Bleeding (2024) nebo Vicky Krieps z filmu Love Me Tender (2025). Kdyby Halberstam svou knihu psal dnes, nepochybně by rozebíral také postavy z dokumentu Orlando, My Political Biography (2023), protože právě běžní trans a nebinární lidé nejlépe dokumentují onu multiplicitu maskulinit i feminit.

V těchto podobách maskulinity lze hledat nejen historické precedenty, ale také inspiraci pro současné debaty o krizi hegemonní či toxické maskulinity. Ženská a transmaskulinní maskulinita zde vystupuje jako hrozba pro heteronormativní patriarchát ve dvojím smyslu: jednak zbavuje cis muže monopolu na maskulinitu, jednak samotnou maskulinitu redefinuje, destabilizuje a činí ji znovu myslitelnou. V době, kdy se apel na „zdravé formy maskulinity“ objevuje nejen v akademickém diskursu, ale i v self­-help a wellness kultuře, působí Halberstamovo dílo nadčasově. Jeho implicitní výzva zní: pokud chcete maskulinitu přetvářet, dívejte se na butch lesby a transmaskulinní osoby – tam se už dávno praktikuje jinak.

Války o hranice a metafora migrace

Síla Halberstamova eklektického přístupu spočívá v důsledném odmítnutí hierarchizace jednotlivých podob maskulinity. Žádná z nich si nenárokuje vyšší míru autenticity či „pravosti“. Právě tím autor vstoupil do bouřlivé debaty mezi butch lesbami a trans­maskulinními osobami a trans muži, která bývala označována jako „války o hranice“. Tyto spory vycházely z problematického předpokladu, že identita – v tomto případě maskulinita – je vymezeným teritoriem s jasně danými hranicemi, protokoly a symboly. Kdo je dokáže správně naplnit, je „doma“; kdo nikoli, stává se cizincem, vyvrhelem či migrantem, jenž překračuje hranici jiného genderového prostoru.

Metafora migrace genderu se objevuje také u trans filosofa Paula B. Preciada, který skrze ni oslavuje liminální prostory mezi binárními genderovými kategoriemi. Halberstam však upozorňuje na to, co tato metafora zakrývá. V koloniálním světě národních států totiž možnost překračovat hranice představuje výsadu podmíněnou rasou, třídou a kapitálem. Liminální prostory migrantských táborů sice narušují představu pevně vymezených hranic, avšak možnosti politické rezistence jsou z těchto pozic značně omezené. Přehlížet materiální podmínky pohybu tedy znamená reprodukovat koloniální způsoby myšlení.

Maskulinita by proto neměla být chápána jako teritorium ani jako omezený zdroj, nýbrž jako soubor vtělených praktik, které se pohybují mezi různými těly a kontexty. V tomto pohybu jsou neustále přivlastňovány, transformovány a znejišťovány tak, že se vzpírají stabilní čitelnosti a naturalizaci. A právě zde se otevírá zásadní paradox, který se vine Halberstamovým dílem i životem. Zatímco odmítnutí pevných hranic maskulinity umožňuje solidaritu mezi různými genderově nekonformními subjekty, v kontextu identitární politiky se ženská maskulinita a trans maskulinita často ocitají ve vztahu vzájemného napětí, nepochopení a politického sporu. Butch lesbictví může být čteno jako „nedokončená tranzice“, trans maskulinita jako esencialistická víra v anatomii a medikalizaci.

Propast mezi lesbictvím a queerness

I dřívější badatelstvo příliš často automaticky zařazovalo ženskou a trans maskulinitu do jediné kategorie lesbictví. Nápravou, kterou Halberstam navrhuje, je metodologie „perverzního prezentismu“. Lesbická historiografie se dívá do minulosti s cílem nalézt důkazy rezonující se současnými paradigmaty. Takové prezentistické přístupy ale „hledají pouze to, o čem si myslí, že už to vědí“. Na příkladech od počátku 19. století do prvních desetiletí 20. století Halberstam demonstruje, jak předchozí výzkum, dychtivý vytvořit historické základy lesbictví, zjednodušoval, nepochopil či zamlčoval široké spektrum genderově nekonformního chování. Jedním z nejzajímavějších příkladů „perverzního prezentismu“ je Halberstamova reinterpretace života spisovatelky*spisovatele publikující*ho jako Radclyffe Hall a používající*ho křestní jméno John. V době jejího*jeho života, tedy na začátku 20. století, poskytovaly dominantní rámec pro chápání stejnopohlavní touhy sexuologické teorie takzvané inverze. Jak upozornili pozdější kritici, tyto teorie redukují komplexnost lidské sexuality na model, v němž je heterosexualita normou a odchylky lze popsat jedině právě jako inverzi. Podle Halberstama však takové pojetí ignoruje širokou variabilitu ne­-mužské queerness, a stlačuje tak spektrum nenormativních genderů a sexualit do kategorie lesbictví. Podle Halberstama navíc lesbické feministky spolu s inverzí vylily z vaničky i ženskou maskulinitu jako hlavní kategorii lesbické identifikace. Oproti tomu Halberstam perspektivou perverzního prezentismu inverzi neztotožňuje automaticky s lesbictvím. Poukazuje tak na to, že historicky citlivější chápání ženské maskulinity může zviditelnit mnohost identifikací a praktik, které byly bez rozdílu zahrnovány do kategorie lesbismu.

Vzrušující možnosti perverzního prezentismu ukazuje Halberstamova reinterpretace románu Studna osamění (1928, česky 1931). Místo převládající tendence čtení, které hlavní postavu jménem Stephen Gordon znevažuje coby sebenenávistnou lesbu, Halberstam navrhuje chápat ji jako někoho, koho bychom dnes nazvaly*i transgender subjektem. Ve svém čtení se soustředí na roli oděvu ve zkušenosti genderové inverze Ste­phen*a a argumentuje, že zatímco romány jako Obraz Doriana Graye lze číst prostřednictvím „epistemologie skříně“ (s níž přišla queer teoretička Eve Kosofsky Sedgwick), Studnu osamění je třeba chápat nikoli skrze skříň, ale skrze šatník. Zkušenost inverze je tu zásadně spjata s oblékáním, které nelze uspokojivě označit za cross­-dressing. Halberstam navíc upozorňuje, že odmítnutí biologického těla Stephen*a jako základu sexuální identity naznačuje pojetí takové identity nikoli jako něčeho, co organicky vyvěrá z těla, ale jako komplexního aktu sebetvorby, v němž reprezentuje touhu oblečené, nikoli svlečené tělo.

V dnešních konfiguracích je kategorie lesbictví pro popis širokého spektra sexuality, kterou nelze označit za heterosexuální, zcela nedostatečná. Halberstam uznává význam takových kategorií pro politickou mobilizaci, zároveň se však staví proti snahám některých lesbických feministek regulovat reprezentace stejnopohlavní sexuality. Jako příklad uvádí lesbickou erotiku osmdesátých let 20. století, v níž se důraz na stejnost a rovnost promítl do popisu sexuálních praktik. Přílišný akcent na identitární kategorie jako lesbictví přitom zastřel explicitnější uvažování o sexualitě jako takové. Halberstam kritizuje předpoklad, že určité praktiky náleží určitým sexuálním identitám. Zjištění, jak lidé projevují svou sexualitu a jaké druhy erotických narativů aplikují na to, co dělají, může podle Halberstama ukázat nesprávnost homogenizujících představ o lesbické touze, podle nichž všechny lesby přitahují všechny ostatní lesby.

Politická síla „nízké“ teorie

Halberstamova výzva k obnovené pozornosti vůči sexualitě představuje jak osobní, tak politický projekt. Její význam je zdůrazněn tím, že Halberstam v úvodu i závěru knihy volí autobiografičtější dikci. Není náhodou, že přiznání ke své někdejší „ženské maskulinitě“ Halberstam formuluje v přímé, zpovědní formě coming­-outového vyprávění: „Byla jsem maskulinní dívkou,“ píše, „a jsem maskulinní ženou. Po většinu svého života byla má maskulinita zostuzována veřejnými reakcemi na mou genderovou dvojznačnost. V posledních deseti letech se mi nicméně podařilo proměnit stigma v sílu. Tato kniha je výsledkem dlouhého procesu sebezpytování i diskusí s druhými.“ Halberstamovým cílem bylo zažehnout diskusi o ne­-mužské maskulinitě, aby maskulinní dívky a ženy nemusely nést svou maskulinitu jako stigma, ale mohly ji naplnit pocitem hrdosti a moci. Právě v těchto pasážích píše Halberstam spíše jako aktivista než jako akademik, což koresponduje s jeho tvrzením, že s institucionalizací queer teorie v akademii došlo k přetržení vazby s jejími kořeny v grassrootovém aktivismu.

Svou teoretickou práci Halberstam chápe jako politickou intervenci do současných mocenských struktur a veřejných debat. Vědomě odmítá apolitičnost akademické sféry, propojuje queer teorii s kritikou kolonialismu, rasismu, kapitalismu a státních institucí a otevřeně se hlásí k anarchistickým a abolicionistickým politickým postojům. Aktivně vstupuje do veřejného prostoru prostřednictvím blogů, komentářů k populární kultuře a rozhovorů v médiích, v nichž obhajuje nonkonformní, konfliktní a „abjektní“ zkušenosti queer života. Jeho důraz na „nízkou teorii“, práce s popkulturou a výzvy k „rozebírání světa“ – tedy aktivní destrukci kapitalistických, patriarchálních a dalších normativních struktur –, to jsou aspekty intelektuálního aktivismu, který spojuje myšlení, pedagogiku a politický odpor.

Z Halberstamových textů je zřejmé, že jeho cílem není akademická interpretace dějin queer hnutí, ale jejich přepsání: kritizuje kanonizaci Stonewallských nepokojů jako depolitizující mýtus, zviditelňuje zapomenuté, kriminalizované a marginalizované formy odporu (lesbické, trans maskulinní, dělnické i anarchistické) a staví se proti politice paměti, která přepisuje queer minulost tak, aby byla stravitelná pro většinovou společnost. Stejně jako jeho ostatní texty je i kniha Female Masculinity výzvou k odporu a revoluci, nikoli neutrální akademickou analýzou.

Autorstvo se věnuje sociologii a kulturní antropologii.