Každé oko mají rozděleno na dvě části, které se vůbec nedotýkají: první, nadhladinová, část je umístěna na horní straně hlavy a druhá, určená pro sledování děje pod vodou, na spodní. Vírníci tak získají přehled o všem, co se děje nad hladinou i pod ní. Zde však zvláštnost nekončí.

Živa č. 5/2022

Autobus na hřbitov jede ve čtyři. Další už dneska nejede.

Ve čtvrthodině se sbalil, oběhl prodanou chalupu, všechno pozamykal a vyřítil se nahoru mezi stodolami a dílnami Tichých, zabočil do úvozu, který vedl k sadu pana Klenota, minul bramborové pole Kahounových a – dál už klusal neznámou novou ulicí mezi neznámými novými rodinnými domy, po zámkové dlažbě, šedé jako myší srst, mezi stejně šedými obrubníky a ploty postavenými z kamenů v klecích, za nimiž se vlnily kopce mulčovací kůry. Všechno dohromady se to jmenovalo Šeříková.

Do toho cizího světa mu pípla poslední esemeska.

Spěchal Šeříkovou… a prohlížel si esemesku.

Když dorazil k autobusové zastávce, nové a šedé jako další myš, sedl si na lavičku a zprávu smazal.

Vydechl a nadechl se – tak zhluboka, jako by to souviselo s něčím určitým – a ucítil, že vzduch se ochladil a příjemně rozproudil. I tohle jako by na něco navazovalo.

Kouřil.

Za plotem nového oranžového domu za zastávkou rostl rákos, okázale žíhaný, vysoký a hustý, z něhož se zvedal výstřední jehličnan, jenž nejvíc ze všeho připomínal vychrtlý kaktus. I ve slabém větru kýval dlouhými kaktusovými větvemi. Pod ním se nacházelo jezírko, které zprvu nevnímal, minul ho, snad hlavně proto, že se podobalo všem hnusným zahradním jezírkům v nových ulicích Šeříková, Akátová, Malinová, Slunečná, které se ve skutečnosti jmenují Bezejmenná. Z jeho okrajů odstávala fólie překrytá děrovanou textilií, z vody vrnělo plastové čerpadlo a uprostřed hladiny o sebe ťukaly dva polystyrenové obdélníky, protože jezírko bylo už zazimované. Později se ale o okraj lehké desky otřel vybledlý růžový kapr a ztratil se v hlubině a slunce naposledy toho dne vyrazilo zpoza mraků. Úplně oslepilo vodu. A kmen i větve opeřeného kaktusu obkreslilo zářivou čárou. Tehdy si povšiml, že nepřikryté části hladiny jezírka jsou doslova poseté vírníky. Desítky, možná stovky černých pecek se bez přestání rozstřelovaly a seskupovaly, jako by na ně působil silný magnet, jímž otáčí někdo ukrytý v tom prudkém světle, co se rozproudilo z výše. Anebo je to magnetickou podkovou, kterou na dně oťukávají okrasní kapři? Civěl do toho cukání, shlukování a ředění, a snažil se zachytit signály, na které vírníci reagují. Ale nepřicházely odnikud, ani z hloubky, ani shora. Kapři se motali pod hladinou jako dým a potom se nořili zpátky jako kusy uvařeného masa, nebe se tříštilo a podzimní rákosí posunovalo po vodě stíny, ale víření brouků k tomu zůstávalo dokonale lhostejné a odbývalo se podle neznámých pravidel, snad podle přísných pokynů hladiny, podle signálů blány, na jejímž osleplém, rozestupujícím se povrchu už nedovedl vůbec nic rozeznat a od které se nedokázal dlouhé minuty odtrhnout.

Autobus na hřbitov přijel ve čtyři.

Autor je básník, prozaik a překladatel.