„Byl úžasně nadaný básník, psal nádherné věci a byl taky dobrý novinář. Jak jsem říkal, Vláďa byl alkoholik kvartální. To znamená, že když to na něj sedlo a začal, úplně se ponořil do pražského podsvětí a chlastal s neuvěřitelnými týpky, dneska by to šlo srovnat s takovými houmlesáky z nádraží. To ho drželo čtrnáct dnů, tři týdny, a opět se vynořil hladce oholen, perfektně ustrojen, sako, kravata, čistá košile.“(Magorův zápisník, 1997, rozhovor Jana Pelce s Ivanem Martinem Jirousem)

V roce 2005 jsem pro Torst edičně připravil první svazek sebraného díla experimentálního básníka Vladimíra Burdy (1934–1970), nazvaný Lyrické minimum. Už jen příběh vydávání tohoto souboru by stál za samostatný článek: původně chystané vydání na konci šedesátých let nebylo realizováno, v devadesátých se Burdův kamarád Josef Hlaváček marně snažil o vydání jeho básnického díla (po Burdově sebevraždě zachráněného ve dvou igelitových taškách) v nakladatelstvích Dialog a Mladá fronta, a nakonec se i díky podpoře tehdy ještě žijícího Jiřího Koláře kniha dočkala své podoby v Torstu. Prodeje Lyrického minima byly ovšem naprosto tragické (podle Jana Šulce jedna z nejméně prodávaných knih nakladatelství), a proto se od realizace chystaného druhého dílu Burdových spisů, zahrnujících teoretické práce i jeho novinařinu, ustoupilo na dobu neurčitou.

Průběžně jsem za těch dvacet let šel po mnohých Burdových stopách – od skenů řady objektů a neznámých závěsných básní z aukcí přes objevy některých časopiseckých článků (jako byly třeba rozhovory v lehce obskurním časopise Bulharsko) až po estébácké zprávy. Ty se týkaly hlavně Burdovy verbovky v roce 1962, kdy pracoval jako správce hradu Křivoklát. Měl tehdy podávat informace o návštěvách cizinců na svém pracovišti, ovšem v roce 1964 byla spolupráce s ním přerušena „na základě trestného činu, kterého se dopustil dne 7. 12. 1963 v Křivoklátě. V uvedený den ve večerních hodinách v podnapilém stavu dopustil se urážky příslušníků VB, přičemž použil i částečného násilí. Za tento trestný čin byl pak později odsouzen na 8 měsíců OS podmíněně na l rok.“ Ono „částečné násilí“ zahrnovalo utržení knoflíku nadporučíkovi Bezpečnosti, rozbití telefonu na služebně VB a profackování dalšího policisty, dodejme, že vše v silném stavu podnapilosti.

Burdův boj s alkoholismem byl celoživotní – obecnou školu navštěvoval za války v Úvalech, reálné gymnázium pak v Českém Brodě. Od roku 1952 pracoval v Tesle Hloubětín a v roce 1954 nastoupil na FF UK, již ukončil v roce 1959. Po dvouleté vojenské službě nastoupil jako správce Křivoklátu a v roce 1964 se z rodinných důvodů přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat pro Český fond výtvarných umění. Ve stejné době už vystavoval své experimentální básně (mj. se skupinou Křižovatka ve Špálově galerii), začal rukama nohama psát do nejrůznějších periodik a skončil coby redaktor časopisu Výtvarná práce. Šedesátá léta se rozběhla naplno a Burda vzhledem ke znalosti angličtiny korespondoval se světem: třeba se členy hnutí Fluxus. Chrlil experimentální básně – velmi originální a hlavně velmi vtipné – vedle desítek informačních článků o happeningu, lettrismu a vizuální poezii. Napsal původní a skvělou studii o Záviši Kalandrovi (Přerušený sen Záviše Kalandry) a udělal také desítky rozhovorů, od Jaroslava Seiferta po Waldemara Matušku.

Po srpnu 1968 byl Burdův životní styl důvodem k postupnému vyhazovu z Výtvarné práce (působil zde do konce dubna 1970) a k marnému hledání dalšího, alespoň trochu zajímavého zaměstnání v oboru. Navíc byl básník v červnu 1969 zatčen před velvyslanectvím Německé demokratické republiky, kde „vykřikoval hanlivé a hrubé výroky na adresu státních příslušníků NDR. Opakoval je i před zakročujícími orgány VB, přičemž ještě vykřikoval hanlivé výroky na vedoucí činitele dalších socialistických států.“ (Lidová demokracie 31. 10. 1969) Dostal rok nepodmíněně a jakýkoli návrat k umění nebo k psaní byl s tímto cejchem v nastupující normalizaci nemožný: nástup trestu se blížil a vše kromě pití ztrácelo smysl. Vladimír Burda ukončil svůj život sebevraždou v říjnu 1970.

Dlouhodobě se mělo za to, že po něm zůstaly jen zachráněné strojopisy, které u sebe měl Josef Hlaváček. Vedle toho se vědělo o několika malých celcích, jako byly rané verše ve strojopisném sborníku z roku 1958 (kde se Burdovo jméno objevuje vedle Hlaváčka, Emila Juliše nebo Ludvíka Fellera), stejně jako například o nikdy nevydaném doslovu ke Kolářovým Básním ticha, které se v roce 1970 dostaly do stadia vytištěné, ale už nesvázané sazby. Loni se podařilo libereckému antikváři Tomáši Sanetrníkovi úplně náhodou najít (dodejme, že těsně před vyhozením do kontejneru) a vykoupit zcela neznámou část Burdovy písemné pozůstalosti. Některé věci se prostě dějí jen jednou za dekádu. Díky tomuto velmi překvapivému nálezu můžeme opravit třeba Burdovo datum narození (29. května 1934; leckdy je uváděno 25. ledna) či doplnit chybějící články v časopisech z šedesátých let, které byly nepodepsané a k nimž se básník hlásil v osobní strojopisné bibliografii. Můžeme také číst nejrůznější dopisy (třeba korespondenci s Dickem Higginsem z Fluxu) i některé z dosud neznámých Burdových básnických překladů (George Brecht) či z jeho vlastních experimentálních básní – například existuje verze strojopisné sbírky 52 případů linky z roku 1968. A koneckonců můžeme vidět i fotky z Burdova pohřbu… Dohromady s dvacet let sbíraným materiálem lze mluvit o vlastně hotovém druhém svazku Burdova sebraného díla. Robustním, opět asi téměř šestisetstránkovém.

Jenomže ho vlastně po všech těch peripetiích, nálezech, zapomínání, připomínání i žalostných prodejích nikdo nechce vydat.

Autor je literární historik, básník a editor.