Roku 1925 začal český Němec Albin Hugo Liebisch (1888–1965) nejprve v Krásné Lípě, později v Kunraticích u Šluknova vyrábět motocykly vlastní konstrukce. Pro český trh pod značkou Čechie, pro německý pod značkou Böhmerland. Pro jejich podélný tvar a trubkový rám se jim přezdívalo „splašené lešení“ nebo „pojízdná lavice“. Měřily přes tři metry a vážily přes dva metráky. Za protektorátu Liebisch nuceně přešel na výrobu půdních fréz a součástek do letadel Junkers. Po válce byl odsunut do Pasova, kde vyráběl ruční vozíky, koloběžky a kuchyňské nástroje. Zemřel jako zapomenutý průkopník, jehož kdysi vysmívané stroje dnes obdivují znalci a sběratelé.

Archivář okresního města s láskou k analogiím by z životních peripetií rumburského rodáka sestavil další tragický příběh ze Sudet, jimiž prošly dějiny a rozmetaly domněle pokojné soužití národnostního spletence. Pokud by se příběh prodal krátkodechým filmařům, dočkali bychom se motorizované varia­ce Habermannova mlýna, v níž by nebohého konstruktéra čeští revanšisté ukřižovali na jeho vlastním böhmerlandu a polomrtvého vyslali do Reichu. Docela jinak – neokázale, důmyslně a se skutečnou znalostí regionu – ocenil Liebischův svérázný příspěvek k vývoji jednostopých vozidel prozaik a překladatel z norštiny Michael Konůpek v románu, který se jmenuje podle toho nejběžnějšího modelu Böhmerland 600 cc (norsky 1987, česky 1989, 1996). Zatímco přičinliví hochštapleři kultury dnes zjišťují, že Sudety táhnou, a napínají si je před očima jako bezbřehé plátno svých tvůrčích projekcí, Konůpek potkal Sudety bezděky: co v okolí Krásné Lípy jako kluk zažil, viděl nebo vyslechl, přimělo jej po čase zasednout ke stolu a psát.

Kravín a tělocvična

Hrdinou autobiografického románu je Jára Jambor, sourozenec tří sester a čtyř bratrů, venkovský kluk, jehož všetečná pozornost nejčastěji ulpívá na pohraniční krajině a na lidech, kteří ji obývají. Za iniciačními událostmi svého dětství se ohlíží jako osmnáctiletý číšník hotelu Grand v Rumdorfu (název města odvozen od Rumburku a Varnsdorfu). Járovo vyprávění je trochu příběhem citového zrání, trochu příležitostí vypovědět všechny ty neuvěřitelné historky, co se zaručeně staly, trochu uhrančivým svědectvím o hodnotovém palimpsestu šedesátých let a trochu sledem obrazů ztraceného ráje, kladených přes sebe v bolestně závratném tempu, rychleji a zase pomaleji podle toho, jestli se dívá a cítí Jára desetiletý, nebo osmnáctiletý.

Autor se skrývá v postavě Tomíka, Járova kamaráda z Prahy, který do pohraničí jezdívá s rodiči na letní prázdniny. Bydlí stejně jako Jamborovi v domě po Němcích ve fiktivní obci Výsluní, jejímž předobrazem je skutečná obec Studánka nedaleko Krásné Lípy, dnes součást Varnsdorfu. V roce 1958 koupili ve Studánce Konůpkovi rodiče chatu, na kterou – stejně jako Tomík a jeho rodiče v románu – jezdili kabrioletem Aero 30. Souvislostí je tu celá řada: Konůpkův otec byl překladatel z francouzštiny stejně jako ten Tomíkův; autor závodně běhal stejně jako Tomík. To, že sebe a své rodiče zachytil očima Járy, který Tomíka obdivuje a zároveň s ním soupeří, umožnilo autorovi vyprávět svobodněji, nahlédnout Tomíkovo, respektive své vlastní zatížení dítěte narozeného do „kulturního skleníku“. Konůpkovým pradědečkem byl buditel a podnikatel, zakladatel pražírny Arnošt Dadák, dědou grafik a malíř Jan Konůpek, druhým dědou filosof a matematik Karel Vorovka…

Jak to ve Studánce a jejím okolí vypadalo po válce a jak později na konci padesátých let, když tam Konůpkovi začali pobývat, naznačuje v románu rozhovor Járova táty a pana Bujárka, vedoucího rumdorfského papírnictví. Konfrontace dvou pohledů ukazuje, co se tenkrát s pohraničím dělo. Járův táta: „Dyž sme sem v šestačtyrycátým přišli, tady vám to bylo krásný! Všude plno stromů, krásný louky, zahrádka u každýho domku, příkopy čistě vysekaný. A to bylo těsně po válce. Podívejte se teď! Polovina chalup zbořenejch, ani tráva tu pomalu neroste, akorát kopřivy.“ Oprávněnost rozhořčení svého souseda potvrzuje pan Bujárek statistikou: „V katastru obce Výsluní, dříve Schönborn, bylo od roku 1948 do konce roku 1958, teda za deset let, vymazáno z rejstříku celkem 258 nemovitostí. Z toho čtyři penziony, dvě turistické ubytovny, sedm hospod, jedna lesní kavárna, dvě školy, cukrárna, tři kaple a čtyři jiné budovy náboženských společností. Ze zbořených budov hospodářských byly například čtyři kovárny, deset dílen textilních, pět sklářských, tři pekárny, šest truhláren a tři dílny zámečnické. Zbytek byly budovy obytné… A teď dávejte dobrej pozor, pánové… za stejnou dobu bylo postaveno celkem budov… kolik byste řekli? Dvě! Kravín u mlejna a tělocvična!“

V nové tělocvičně se u příležitosti patnáctého výročí osvobození republiky uskuteční beseda s plukovnicí československé armády, ale na promítání sovětského filmu a rozřešení otázky, zda první ruský tank přijede na plátno zleva, nebo zprava, nedojde. Opilý traktorista Ištván podpálí garáže a dílnu státního statku, čímž vyvolá nenadálé srocení obyvatel Výsluní. Požár, který hoří, dokud nedohoří, sledují všichni s úžasem i pobavením.

Dva Němci v pumpkách

Vedle typických figurek, které bychom dnes – po všech těch povedených i nepovedených reprezentacích Sudet – očekávali, tedy vedle opilých traktoristů, podivínských samotářů, zahořklých bab, uhnaných předsedů, životem obrobených tajemníků, hysterických poběhlic nebo opilých německých varhaníků, prochází románem také „mladá, hezká, hrozně šilhavá houslistka Schmuckmüllerová“, co vyučuje hudební výchovu a pohazuje hlavou jako hříbě, velitel pohraničníků, „už starší člověk s popelavou tváří a mnoha načatými balíčky partyzánek na stole“, dva Němci v pumpkách, kteří se přijeli podívat na starou vlast, nebo tři Járovy sestry, z nichž každá brečí podle svého temperamentu. Sboru dosídlenců vévodí Járův táta, občasný invalida, jenž upíjí kafe z nalezeného hrnku s Hitlerovou podobiznou a častuje sousedy průpovídkami: „Tomuhle říkám boží spravedlnost, Němci vodsaď s holejma zadkama utíkali a my sme sem s holejma zadkama přitáhli.“

Když garáže a dílny státního statku dohoří, jde se Jára s kamarády podívat k hospodě a autor má příležitost předložit čtenářům jeden z nejvěcnějších i nejvýmluvnějších obrazů Sudet. Jára nakoukne oknem do hospody a vidí, že „jsou tam všichni: Váňa, Řízek, Ibl, Kec, Ondruch, Těhle, Jebavý, Bukvoj, Čtrnáct, Sousedík, Punčochář, Cipro, Kecskeméti, Treybal, Krasilov, Pistorius, Chroust, Gebauer, Mlčoch, Jandus, Ajvaz, Hezoun, Kuklík, Podsedníček, Jerie, Andršt, Padrůněk, Kozel, Bujárek, Stoj, Pešek a Pešková, oba Machovcové, Drsek, Vitouš, Kristofori, Semerák, Čičmanec, Hynšt, Tomšů, Škrdle, Melichárek, Poděbrad, Iháros, dva… čtyři… šest Lájošů, Křikava, Podzimek, Nun, Hokr, Balej, poštmistr, Ursíny, Déczi, hajný Erlebach, Kodeda, Kavale, Kmoch, Rón, Hamršmíd, Patotschke, Hubáček, Rieger, v koutě spí Prdlas; chybí jen popálený Ištván. Až se na podzim vrátí z vojny náš Josef­-tankista, bude tam sedávat také.“ Co do hláskové instrumentace, rytmu a koneckonců i váhy sdělení se citovaná pasáž směle vyrovná známému sledu genitivních metafor ze závěru třetího zpěvu Máchova Máje.

Kdyby se všichni surrealisti posrali

Járovo vyprávění se neustále vrací do doby těsně předtím, než „se začaly události zhušťovat a čas zrychlovat“. Ještě nedávno tu čas byl pouze jako přehlížená kulisa dní, ale v létě roku 1960 hrdinům románu utekl a jim se ho už nepodaří dohonit, i kdyby za rytmického pleskání tkaniček do holení popálených kopřivami utíkali seberychleji. Muselo se to stát někdy potom, co Jára, Tomík, jeho táta a pan Bujárek vyrazili do pohraničního pásma hledat pramen Sprévy podle prvorepublikové mapy. Nejpravděpodobněji to přišlo s nálezem titulního motocyklu. Ležel patnáct let zakopaný v zemi, přímo pod pěšinou, kudy Jára, Tomík a všichni ostatní denně chodívali. Obrovskou bednu s pečlivě naolejovanými a šetrně uloženými součástkami společně vykopou a přes noc ve stodole böhmerland sestaví. Když za svítání vyjdou ven, aby stroj vyzkoušeli, spatří nad čerstvě vykopanou jámou stát dva zklamané Němce v pumpkách s mapkou v ruce, což Tomíkova tátu přiměje poznamenat: „Kdyby se všichni surrealisti světa posrali, tak tuhle scénu dohromady nedají.“

Velkorysí nálezci odevzdají složený motocykl Němcům, ti je na oplátku obdarují stomarkovými bankovkami. Když Němci odjedou, prohlásí předseda: „Víte, co mi jeden z nich řek, ten učitel? ‚Nejste vy ten, co nás tenkrát vodškrtával?‘ Dyž sem řek, že jo, tak von na to: ‚Dobře nám tak.‘ A pak se takhle rozhlíd tady po těch troskách a povídá: ‚Vy ste s tím ale zatočili, to se musí uznat! Jak Američani v Drážďanech!‘„ V tomto anekdoticky zakulaceném usmíření mezi Čechy a Němci se prolíná chlapecké okouzlení silnými slovy a dospělý úžas nad historickými okolnostmi. A tu je třeba říct, že takhle se to bohužel nestalo, tohle si osmnáctiletý Jára a padesátiletý autor vymysleli. Vyprávění končí navečer 25. srpna 1968 v hotelu Grand. Jára se chystá do Prahy studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy historii. Co on možná tušil, my dnes už víme.

Autor je literární kritik.