Narodil jsem se na severu země na začátku osmdesátých let, a pokud mě paměť neklame, mé město bylo zastavěno panelovými sídlišti a mezi těmi sídlišti děsně táhlo z nedalekých hor. Mám za to, že jsem ještě viděl i oprýskané domy na náměstí, ze všech stran chráněného podloubím, a že do těch podloubí jsme se dostali nanejvýš tak třikrát do roka, jelikož naše město bylo rozstřiženo na dvě striktně oddělené zóny, jednu moderní, panelovou, a druhou historickou, kde nebylo moc co pohledávat. Až později mi došlo, že ta druhá byla cizí, rozuměj zbytkově německá. A to němectví bylo jako praskliny na smaltu.

Když jsem do toho města později jezdil už jen jako turista, jako vymetač kaváren, antikvariátů a muzeí, vyslechl jsem si v hospodě od jedné ad hoc kamarádky příběh, který byl možná v něčem typický, kdo ví. Postsudetský příběh. Vyprávěla mi, že její babička byla Němka a že babiččina rodina byla ve městě usazená odjakživa. Údajně byla jednou z posledních, kdo zde vydržel po válce; lidé, co se nebáli uzavřít německo­-české manželství a nakonec je jejich odvaha vzepřít se veřejnému mínění uchránila před nuceným vysídlením. Babička nemusela odtáhnout. Ve městě prožila ještě padesát…