Jméno Olgy Słowik zaznělo během poslední „Kritické bilance“ české literatury, pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR, v souvislosti s tendencí „intenzifikovaného vnímání jazyka“ v české poezii. V málokteré tuzemské knize z poslední doby je jazyk vnímán tak intenzivně jako v její nové sbírce City, slóvce. Detailně je tu ohledávána jak jeho struktura, tak funkce, které má v našich životech – jako nástroj komunikace, ale také sebeurčení, moci nebo lásky. Toto ohledávání přitom probíhá nejen v rovině obsahové („každý jazyk selhává: / kolik jazyků znáš / v tolika variantách selžeš“), nýbrž i skrze apropriaci výraziva a formulací textů nejrůznějších stylů. Ve sbírce tak nacházíme biologickou terminologii, fiktivní administrativní žádosti, statistický jazyk čísel nebo psychiatrickou diagnostiku. Nejdůsledněji je tento princip aplikován v intermezzech mezi oddíly knihy, jež sestávají z básní vzniklých kolážováním (zřejmě novinových) výstřižků – grafická podoba textu zachovává různé fonty, velikosti písma i nerovné okraje, jakoby po nůžkách.

Není kontakt, není přenos

První oddíl knihy upomene na Tváření (2023) Iryny Zahladko – také zde se zpracovává zkušenost osvojování cizího jazyka. Texty Olgy Słowik jsou ovšem kratší a zároveň méně osobní – obvykle směřují k přímočaré kritice společenských vzorců. Pokud jsou reflektovány konkrétní prožitky, děje se tak ve třetí osobě („sužovaná touhou / vytváří si nespočet / křehkých citových vztahů / miluje zvraty“), první osoba se vyskytuje pouze v ironickém všeobjímajícím plurálu („ubližujeme krysám / aby už nikdy nic neublížilo nám“). Jedinou výjimkou je příznačně báseň, v níž je „já“ výsledkem pojmenování kýmsi druhým: „zrovnoprávnění diskriminace / národ občan cizinka // pojmenováváš tedy jsem“. Jazyk zde figuruje jako symptom byrokratizované a xenofobní společnosti, terčem kritiky jsou však (na malém prostoru) i automatizace života nebo individualismus: „rozparcelujme vzduch / zaveďme soukromé vlastnictví povětří // stačí­-li k dosažení plurálu / sečíst singuláry / budeme spaseni“.

V podobném duchu pokračuje i první intermezzo, které rovněž s cynickou ironií glosuje stav pozdně kapitalistického světa, oproti básním prvního oddílu je ale méně doslovné. Vytržením slov z původních kontextů totiž kromě humoru vyvstává i specifická metaforika odrážející vyprázdněnost dnešního jazyka i světa: „mýtus úspěchu funguje / skleněné hledání / potřebujeme / Slib Konzum PŘÍBĚH / PRUDKÝ PÁD“.

Vyprázdněnost je tématem také druhého oddílu, avšak pozornost se přesouvá od systému k jednotlivci, od kódu ke kontaktu. Jazyk se dostává na vedlejší kolej – sledujeme rozpad vztahu, který pro něj nemá využití: „komunikace se v zimě neudržuje // není kontakt / není přenos“. Komunikaci s druhým nahrazuje samomluva, mluvčí se sleduje jakoby zvenčí, rozdvojuje se a komentuje své konání v druhé osobě: „abychom nestahovaly jedna druhou na dno / budeme si rozepisovat směny: // v liché dny obsáhneš tuny závaží / v sudé budeš zrezivělá kotva“. Neustálé střídání osob i neurčité tvary sloves signalizují psychické zhroucení, jímž mluvčí v této části sbírky prochází.

Terapie, na které dochází, jako by infikovaly slovník druhého intermezza: „Co cítíte? / Je něco, co byste dělali dnes jinak?“ Náhle je kladen důraz na dialog a pocit bezpečí. Tentokrát ale nejde o výsměch frázím – textu dominuje velké slovo KRÁSA, psané verzálkami, a najdeme tu i špetku naděje: „Jiná hrdinství / Radostné poruchy mohou zachránit / Srdce života / Něco se dá jen prožít“.

Místo norem city

Snaha vymanit se z binárních kategorií typu muž/žena, domácí/cizí, správný/nesprávný, ale i člověk/nečlověk definuje poslední část knihy. Taková snaha vyžaduje vystoupení z komfortní zóny a leckdy je i bolestivá: „až přijdeš / dones slovník nepřeložitelných slov // než odejdeš / vytrhni mi jazyk i oči / otevři dveře / dokořán“. Přesto je v jádru citlivá a empatická – přijetí glitche, chaosu, nesystémových jevů vede k větší toleranci vůči druhým a má i emancipační potenciál. Já, které dříve bylo potlačeno vnějšími definicemi, ať už společenskými, či medicínskými, v posledních básních vystupuje do popředí – nejenže jsou psány v první osobě, intenzivně do nich proniká i samo zájmeno.

Jazyk se přitom znovu dostává do centra dění – to skrze něj probíhá dialog a skrze jeho proměnu se může změnit i naše smýšlení. A proměna to má být radikální: „zruš tečky středníky / zaveď shodu podmětu s podmětem // vymysli jazyk plný souřadných souvětí spojovníků sykavek / které budou řídit city slóvce“. Tedy místo norem city, místo rozdělování sbližování, místo bariéry intimita. Nakonec je to přece jazyk, kterým se navzájem ochutnáváme…

Jednotlivým básním Olgy Słowik by se dalo vytknout leccos. Některé příliš spoléhají na pointu, jiné stojí jen na jednoduché slovní hříčce, další jsou příliš explicitní nebo naopak moc vágní. Jako celek jsou ale City, slóvce nenápadným, skromným vyprávěním o hledání sebe sama ve víru cizích slov. Vyprávěním se šťastným koncem.

Autor studuje literaturu a mezikulturní komunikaci na FF MU.