Má 1736 stran a prohne se pod ní leckterá nekvalitní polička. „Pomník velkého ega!“ mohli by zvolat mnozí Vachkovi odpůrci. Karel Vachek, jako každý radikální umělec, jich měl víc než dost. Přitom sama tato kniha, nazvaná prostě Vachek, je svědectvím o jeho otevřenosti.

V závěru publikace, v malé fotoreportáži z Vachkova pohřbu, vidíme shromáždění jeho přátel, příznivců a žáků – a také dokumentaristu Martina Řezníčka, který stojí nad jeho hrobem nikoli s hlavou skloněnou, ale s kamerou na rameni. Vachkova smrt byla zásadním mezníkem jednoho z nejzajímavějších proudů české kinematografie.

V éře nové vlny se Vachek obtížně probojovával na světlo svými ostrými, demaskujícími filmy Moravská Hellas (1963) a Spřízněni volbou (1968), během normalizace pak byl úplně odsunut a naplno se prosadil teprve po roce 1989 svými nonkonformními rozsáhlými dokumentárními eseji, ve kterých polemicky analyzoval českou společnost. Nejznámějšími z nich jsou Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992), Co dělat? Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu (1996) či jeho poslední monumentální dílo Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (2019). Paralelně s touto tvorbou, nebo spíše v jejích nucených odmlkách, však vznikala druhá, literární větev Vachkova díla – zprvu jako tvůrčí poznámky, náměty…