S intelektuálním dobrodruhem Grahamem St. Johnem, který propojuje antropologii s digitální spiritualitou, jsme hovořili o jeho mapování „neviditelných krajin“ novodobé kontrakultury. Coby přední světový expert na rave kulturu a psychedelika zkoumá taneční parkety nejen jako místa zábavy, ale i jako novodobé rituální prostory, v nichž se technologie potkává s mysticismem.

Graham St. John. Foto z osobního archivu
Dává vůbec smysl hovořit o současném raveu jako o kulturním či společenském fenoménu, nebo se stal historickým pojmem spojeným s konkrétním obdobím? Je možné, že se rave proměnil v simulakrum, v reprezentaci odtrženou od svého původního kontextu?
Je dnešní rave pouhou simulací původního fenoménu, jenž se možná vydal stejnou cestou jako disko? V mnoha případech by se pro takové tvrzení našly pádné důvody, ale já bych se paušalizujícím závěrům radši vyhnul. Podle mě rave přetrvává i dlouho po období své největší síly mezi koncem osmdesátých a polovinou devadesátých let. Tehdy souběh historických okolností a jedinečného propojení technologií interagujících s lidskými smysly vedl ke vzniku toho, co dnes nazýváme ravem, z něhož vzešly rozličné metažánry s přidruženými kulturami, které si dodnes žijí svým vlastním životem – například psytrance, jungle, drum’n’bass. Tyto žánry a kultury navzdory nepůvodnímu charakteru, lavině překážek kladených státy a komerčním i represivním snahám prosperují v mnoha lokalitách po celém světě, často obohacené místními kulturními a stylovými vlivy (třeba australské doof parties). Místo paušalizování by měl být každý případ hodnocen podle vlastního přínosu a v závislosti na historickém, sociálním a kulturním kontextu. V posledních třiceti letech si radikální podoba liminality zvaná rave prošla fázemi odlivu i přílivu, poznala ochočení (napodobováním nebo…Článek je přístupný předplatitelům*kám.