A pak zmizel.

Začnu tady.

Spadl do propasti, kam jsem nedosáhla, a mně zbývalo jenom házet do prázdna pruty se vzkazy. Mrkal na mě z útočiště svého ticha zeleným okem online – a mlčel. Jak jsem měla rozluštit tuhle morseovku, kde jedinými symboly byly vzdálenosti mezi nenapsanými slovy?

Moje první zpráva, s níž jsem se snažila prozkoumat prázdnotu jako bílou holí (i když se mi tehdy zdálo, že šlapu po pevné zemi a chodidly cítím něco teplého), byla upřímná, živá a dětská. Dlouho jsem ji převalovala na jazyku, hnětla ji v dlaních jako plastelínu, aby byla teplá a měkká, aby slova nenarážela na rohy čárek a mezer, aby mně samotné moje opravdovost nepřipadala tak děsivě nahá. Sebrala jsem slova do hrsti a vysypala je před něj.

„Ahoj! Jak se máš? Už jste se vrátili do Česka? Nechcete vyrazit někam spolu? U mě nic nového, jen jsem ti chtěla napsat, že se mi po tobě a po K. stýská a že se těším, až se zase uvidíme.“

A pár dalších zbytečných slov.

Neodpověděl. Ani na tuto zprávu, ani na ně­­kolik dalších mých Děje se něco? Mám strach, odeslaných o pár týdnů později. Dva letní měsíce se postupně proměňovaly v obsedantní očekávání a vtíravou úzkost z neznáma a já jsem se snažila neudusit ve vakuu, které vzniklo absencí komunikace a prázdnotou, jež po jeho zmizení zůstala.

Považovala jsem ho za svého nejlepšího kamaráda. Tedy pokud se dá mluvit o nejlepších kamarádech, když je ti dvacet a několik let žiješ v emigraci. Pokud jsme náhodou neukradli toto slovní spojení z dětských písniček a pokud nejlepší kamarád nemá stát v jedné řadě se slovy typu jednorožec nebo kiš kiš.

Seznámili jsme se na semináři z antro­­pologie.

„Máš krásný přízvuk. Je italský?“ A trochu později: „Nechtěl bys mi dávat lekce italštiny?“ Po první lekci, když si zapínal v předsíni kabát, jsem se zeptala, kolik mu je a jak se vyslovuje jeho příjmení. A když se zasmál, zaslzely mi oči a moje tělo mi řeklo: „Jsme doma.“

Příští den jsem pro něj vyrobila koláž s nápisem: Domov je tam, kde se někdo upřímně směje a pak za týden, na další hodinu italštiny: Děláš můj život krásnějším.

Jednou jsem si na tebe vzpomněla u večeře, když jsem seděla sama za stolem, a zničehonic mi do misky s mlékem začaly kapat slzy. Najednou jsem se cítila šťastná, že jsem tě poznala, že jsem se ten první den, co jsem tě viděla, tak strašně nudila na přednášce, že jsem dostala chuť se s tebou seznámit. Nezáleží mi na tom, jestli na mě vzpomínáš, jen bych si moc přála, abys byl v pořádku. Ale nemám žádnou možnost, jak ti to dát najevo. Mrzí mě, že neovládáme telepatii. Stesk po blízkém člověku je nejkrásnější bolest, jakou je člověk schopen zažít.

Moje tělo dokáže cítit samotu. Když mě někdo opouští nebo když mě blízký člověk zradí, projede mi tělem elektrická vlna: od hrudníku podél ramene až do pravé dlaně a tam mě to píchne. Vždycky předem vím, kdy to přijde. Občas bych chtěla, abys taky něco cítil, když na tebe myslím. Jen nechci, aby tě to bolelo. Ať tě zašimrá levá ruka nebo ať dostaneš chuť si upravit vlasy – takhle bych ti dala najevo, že bych si moc přála být tu pro tebe.

Ve všech paralelních vesmírech tohoto krutého světa bych si přála, aby byl součástí mého života. Protože byl ztělesněním té nejpřirozenější upřímnosti a vedle něj jsem pokaždé cítila, že svět může být bezpečný. Jako by bylo možné nakreslit křídou na chodník čtverec, postavit se do něj a na chvíli si oddechnout. Jsem v domečku.

Připomínal mi, že slova mohou být stejně jednoduchá jako čísla 2, 17, 293 – dělitelná jen jedničkou a sebou samými. Že občas můžu sundat neprůstřelnou vestu, odložit pancíř a nadechnout se naplno. Byl řádkem z Kroniky ptáčka na klíček od Harukiho Murakamiho, který zní nějak takto: „Na shledanou a ať tě vždycky někdo bezpečně ochrání.“

Zdálo se mi, že jeho láska je přirozená a bezpečná, že její jazyk je srozumitelný pro každého. Nikdo u něj nepotřeboval učebnice ani tlumočníky. Kdežto moje láska mi připadala těžká a hranatá, cínová, ostrá, zranitelná, hloupě odvážná. Moje upřímnost byla neleštěná, nelakovaná, jako by ji právě vytáhli z pece – jako hliněný hrnec – tak pravdivá, až děsila svou nahou syrovostí.

Byla tak opravdová, že jsem měla pocit, že začíná vypadat falešně. Všechny projevy mé lásky byly absurdní, směšné, vytržené z kontextu. Byla jsem si jistá, že lidé kolem mě o ně zakopávají. Zakopávají o rohy mých koláží, o věty jako Můžu tě obejmout? a Napiš mi, kdyby ses chtělx vidět.

Posledních pár let – od chvíle, kdy jsem nechala část sebe v jiné zemi, kam se stále nemohu vrátit – se jen bojím, že se někdo bude cítit špatně z toho, jak dávám najevo svou lásku, nebo že někomu ublíží to, že ji nedávám najevo vůbec. Pobíhám mezi dvěma extrémy, přemýšlím o tom, mluvím o tom, píšu texty, nahrávám hlasové zprávy, vystřihuju koláže.

Ale on byl tak bezpečný, že bych ho jedla lžící.

Dohodli jsme se, že se sejdeme v kavárně na náměstí Republiky a promluvíme si.

– Takže?

– Nevím, kde začít.

– The beginning is a very good place to start. Ale já když nevím, kde začít, začínám uprostřed a sleduju, kam mě to zavede. Vyber si.

– Možná máš nějaké otázky?

– Jo. Co se sakra stalo? Všechno bylo v pořádku, a pak jsi najednou skoro na dva měsíce zmizel.

– Nevím, jak to vysvětlit… Bylo léto a moje dny byly dost chaotické… Prokrastinace a úzkost mě pohlcovaly jako černá díra. Sotva jsem dokázal vstát z postele. Je to jako deprese, ale trochu jiné… Věděl jsem, že mi píšeš. Četl jsem tvoje zprávy. A opravdu jsem ti chtěl odpovědět. Ale nemohl jsem. Prostě mě zachvátila panika a neuvěřitelná úzkost – všechno mě to obklopilo jako kokon. Je mi to líto. Moc se omlouvám. Opravdu jsem nevěděl, že ti na tom tolik záleží. Jednou jsem ti napsal, že mám chřipku. Byla to pravda. Myslel jsem, že se ti uleví, že tím odpovím na tvé otázky. Omlouvám se, nechtěl jsem ti dělat takové starosti.

– Problém je, že když zmizíš, nevím, co se děje. Jsem ve vakuu, bez informací a nemám o co se opřít. Je to nekonečné utrpení. Dny se vlečou jako týdny, sžírají mě vlastní myšlenky. Jsem smutná, bojím se o tebe, cítím, jak moc tě mám ráda, jak moc mi na tobě záleží, a zároveň mám pocit, že mě nepotřebuješ, že už nejsme kamarádi. Je potřeba s tím něco udělat. Pochop, že se mnou nemusíš mluvit, pokud nechceš nebo nemůžeš. Ale zkus mi aspoň dát vědět, že jsi zase tam. Nemusíš odpovídat na moje zprávy, ale aspoň mi napiš třeba „cítím se špatně“, a já budu vědět, co se děje. A budu čekat. Jednou týdně mi můžeš napsat up­­date typu: „Pořád jsem tam.“ Nebo mi aspoň pošli smajlíka.

– Třeba černou díru?

– Třeba černou díru.

A přesto mi bylo smutno. Myslela jsem, že když si s ním promluvím, pomůže mi to. Že když budu znát odpovědi na všechny své otázky, začnu se cítit lépe. Ale otázky skončily a nebylo to o nic snazší. Seděli jsme proti sobě a mně se tak strašně chtělo křičet, brečet, zatřást mu rameny, požádat ho, aby mi vrátil ty měsíce čekání, aby všechno zahrál jinak, aby přijal aspoň polovinu mé křivdy, aby vytáhl peněženku a zaplatil mi za mou frustraci, aby mi setřel slzy, které odmítaly téct. Věděla jsem, že jeho omluvu nepotřebuju. Že nejde o odpuštění, ale o rozbitý vztah, o ztracený pocit bezpečí, o neznámo.

Jak můžu vědět, že všechno, co jsi řekl a napsal, než jsi zmizel, je pravda? Jak můžu ověřit pravost všech našich společných vzpomínek? Stalo se to doopravdy, nebo jsem si to všechno vymyslela? Pořád mě máš rád, když mizíš? Pořád mě máš rád, když ignoruješ mé zprávy? Pořád mě máš rád, když se vrátíš a sedíš tu přede mnou a díváš se na mě svýma hnědýma očima?

Jak to poznám? Jak to mám vědět?

Jak mám vědět, jestli tě znám?

Co jsi vůbec zač?

Když mi byly dva roky, zemřela mi matka.

Když mi bylo osm let, otec se podruhé oženil.

Jeho manželce jsem říkala mami a rychle jsem k ní přilnula. Pekla báječný jablečný závin, znala spoustu zajímavých filmů, uměla zpívat a plést a byla vtipná. Povídaly jsme si o škole, o knihách, o hudbě, snily jsme o společné budoucnosti, o společné šťastné rodině.

A pak jsem jednoho dne přišla ze školy – a ona mě ani nepozdravila.

Vzpomínám si, jak se moje ahoj rozplynulo v prázdnotě. Bylo mi osm let. Dospělá žena přede mnou se dívala skrze mě, neodpovídala na můj pozdrav, přenášela tíhu světa na moje ramena. Stála jsem v předsíni a cítila bolest v pravé dlani: opustili mě.

Nikdy mi neřekla, co se stalo. Najednou začala odmítat mou existenci. Záměrně mě ignorovala. Bouchala dveřmi, ohřívala jen jednu porci oběda – pro sebe, vrážela do mě ramenem, když jsme se míjely na chodbě nebo v kuchyni.

Teprve později, z rozhovorů, které ke mně doléhaly z ložnice, jsem zjišťovala, že to bylo kvůli tomu, že jsem špatně vyluxovala, snědla poslední porci pohanky nebo že jsem macechu neupozornila, že se vrátím ze školy později. V takové dny křičela: „Jsi tak sobecká!“, „Svět se netočí kolem tebe!“, „Nenávidím tě!“ a „Už mi nesmíš říkat mami!“

Až mnohem později jsem zjistila, že měla hraniční poruchu osobnosti.

Jak mám tedy vědět, že když zmizíš, stále mě považuješ za svou kamarádku?

Byla to hra na otázky. Zeptala jsem se ho: „Čeho se bojíš?“

Já se například nebojím hloubky a výšek, nebojím se pavouků, nebojím se létat letadlem, telefonovat nebo se ptát kolemjdoucích na cestu. Dříve jsem se však bála vlastního odrazu a bolesti v břiše. Teď se bojím tmy, hororů, mužů a také se neskutečně bojím, že se někomu z mých přátel něco stane – že se někdo zabije nebo bude mít nehodu. Život mi pořád přijde tak křehký, jako kdyby moje tělo v sobě nosilo vzpomínku na svoji či cizí smrt, na bolest odloučení.

On se bál hmyzu, ohně, výšky a – někoho zklamat. Od toho dne, kdy jsme hráli hru na otázky v nočním vlaku, který nás vezl z jednoho českého městečka do druhého, na to myslím velmi často.

Bojím se já, že někoho zklamu? Pravděpodobně ne. Určitě ne. Celý život mám pocit, že nikoho neokouzluju, nezajímám, nezdám se být výjimečná ani milovaná; že do mě nikdo nic nevkládá – žádné naděje, žádná očekávání, žádnou důvěru. Vždycky jsem zbytečná, nikdy nejsem dost dobrá, pořád jsem navíc. Jsem hlavní hrdina filmu Françoise Truffauta Les Quatre cent coups, který se v češtině jmenuje Nikdo mě nemá rád.

Nebojím se, že někoho zklamu, jsem předem připravená na porážku. Nebojím se být hlasitá a odvážná, protože mě nerozhodí ani nepřekvapí, když mi někdo najednou řekne: „Jsem zklamaný.“ Protože něco ve mně ví, že nikdy v životě nebudu něčí nejlepší dcera, něčí nejoblíbenější studentka italštiny, něčí nejlepší, nenahraditelná kamarádka.

Ale bojím se někomu ublížit. V tomhle velkém světě, kde si někdy nepřeju nic jiného než se schovat někomu do náruče a plakat, se bojím, že budu příčinou a zdrojem bolesti někoho jiného.

– Už jste si vybrali?

Kavárna na náměstí Republiky. Servírka si přišla pro naši objednávku.

– Ano. Dala bych si růžové chai latte, prosím.

– Já si dám horkou čokoládu.

– Hořkou, nebo mléčnou?

Čas se zastavil. Podívala jsem se na kluka, který seděl přímo přede mnou, a řekla jsem si: Co já o něm vím? Kdo to je? Má rád zelenou barvu, pomerančový džus, podzim, výlety do malých měst, moře. Zase má nový účes: teď vypadá stejně, jako když jsem ho viděla poprvé, na hodině antropologie. Když je zima, nosí trička s dlouhým rukávem a sluší mu to. Pořád má moc hezké prsty – přesně takové, jak jsem si je zapamatovala z doby, kdy jsem ho viděla naposledy. Ale on zmizel a já teď před ním zase sedím, mám na sobě neprůstřelnou vestu a ruce natažené před sebou, připravená se bránit. Na vteřinu od něj odtrhnu pohled, přivřu oči a v duchu uzavřu sázku: mléčná čokoláda! Ten kluk, který mě seznámil se svým přítelem K., který byl mým nejlepším kamarádem, kterému jsem přinesla své koláže, se kterým jsme se cestou na nádraží smáli až k slzám, vedle kterého jsem usnula v kině na filmu v italštině – ten kluk by si vybral mléčnou čokoládu.

Otevřu oči.

– Mléčnou.

– Ještě něco?

– Ne, děkujeme.

Tenhle příběh je o lásce. Koneckonců mám pocit, že všechno, co dělám, je o lásce. Když brečím, čistím si zuby nebo vystřihuju koláže, když se hádám, píšu někomu zprávy, mluvím – to všechno je o lásce. Všechno kolem mě mi klade otázky: jak mohu lépe vyjádřit lásku, lépe ji cítit, lépe ji pochopit? Nebo: co znamená lépe a co znamená láska?

O rok později L. zmizel zas. V ten den měl špatnou náladu, urazil se kvůli nějaké drobnosti, nenechal mě pořádně se ospravedlnit, odložil telefon, přestal odpovídat na moje zprávy a – zmizel.

Když jsem si to všechno uvědomila, byla jsem naštvaná až k pláči. Půl hodiny jsem seděla v knihkupectví v Holešovicích s telefonem v ruce a bojovala s nutkáním napsat mu dlouhou zprávu o tom, jak je to všechno nespravedlivé a zraňující. Věděla jsem, že se teď může cítit špatně, ale já jsem se cítila špatně taky. Chtěla jsem, aby věděl, jak moc to pokazil.

Na druhou stranu jsem si uvědomovala, že zprávou svého cíle nikdy nedosáhnu. Pře­četl by si ji a nic by neodpověděl, a to by mě naštvalo ještě víc.

Chtěla jsem mu zavolat a řvát na něj, dokud to netípne. Chtěla jsem napsat jeho příteli K. a požádat ho, aby mu řekl, jak jsem zklamaná a že jsem v něj tolik věřila, a on zradil všechny moje naděje. Chtěla jsem, aby cítil alespoň polovinu té zášti a bolesti, kterou jsem cítila já, ale zároveň jsem věděla, že je to, jako bych házela žhavé uhlíky: nikdy nedoletí k tomu druhému, a já si jen pálím ruce. Půl hodiny jsem bojovala s nutkáním hodit po něm alespoň jeden žhavý uhlík – a najednou to bylo pryč.

Znovu a znovu se to snažím vysvětlit.

První, co cítím, je vztek. Vztek se mi v hrudi rozhoří jasnou jiskrou, exploduje, spálí kyslík. Netrvá to však dlouho, protože v následujícím okamžiku se energie z výbuchu přesune do mého žaludku a postupně rychle naplní všechny dutiny mého těla teplým vzduchem. Mé tělo ochabne, stane se slabým, poddajným, zranitelným, stane se bezbranným a nechráněným. Když tě naplní ta podivná teplá a měkká hmota, máš chuť se schoulit do klubíčka, máš chuť někoho obejmout. Možná je to jedna z tisíce podob, kterou na sebe bere láska.

Seděla jsem v křesle naproti své psychoterapeutce a vyprávěla jí o svém nedávném konfliktu s přítelem. Řekl nějakou hloupost, která mě ranila, a já na něj začala křičet a on křičel na mě. A v určitém okamžiku, když jsem se cítila tak slabá, zoufalá a bezmocná, že jsem mu chtěla dát facku, jsem se k němu otočila a objala ho.

– Objala? Moje terapeutka si zjevně myslela, že jsem zvolila špatné slovo, protože čeština není můj mateřský jazyk.

– No jo, pokrčila jsem rameny.

– Ale proč?

– Nevím. Co jiného se dá dělat?

Nejspíš jsem to zdědila. Později jsem zjistila, že moje teta dělá totéž. Říká tomu peřina lásky. Protože když někoho milujeme, nechceme mu ublížit. Protože když někoho milujeme, najdeme v sobě sílu milovat znovu a znovu, ať se děje cokoli. Ne abstraktně, ne narozeninovými dárky, ale tady a teď – objetím a vstřícnými kroky, i když je to těžké.

Moje teta žila polovinu života v Anglii a vídaly jsme se jen jednou za několik let. Ale po celou tu dobu, kdy jsme byly daleko od sebe, jsme bojovaly se vztekem a dalšími destruktivními emocemi stejným způsobem: používaly jsme něhu jako zbraň.

Proto se na milované lidi nemůžu doopravdy zlobit. Proto jsem vždycky na jejich straně barikády. Protože když po sobě budeme házet žhavé uhlíky a trestat se navzájem pokaždé, když se někomu něco nepovede, co se s námi stane? Milovat někoho znamená pořád vidět milovaného člověka, i skrze úzké trhliny v krunýři jeho nemoci, skrze matnou vrstvu jeho úzkostí, depresí, sklonů k sebepoškozování, špatné nálady, neschopnosti ovládnout emoce. Bránit se láskou jako kouzelným patronem, vyvolávaným nejšťastnější vzpomínkou.

Proto když zmizel, postavila jsem před sebe prázdnou židli a začala mluvit: „Ahoj. Tvoje chování mi občas ubližuje. Jsem na tebe naštvaná. Co by mi pomohlo? Pomohlo by mi, kdybys mi řekl, co se stalo a co můžeme udělat, abychom se oba cítili dobře, pokud se to stane zas. Pomohlo by mi, kdybych věděla, že tě to mrzí a že se omlouváš a že moje pocity mají ve tvém světě místo. A také by mi pomohlo, kdybych tě mohla obejmout.“