Pro Matthieua Bourlata

Hru doopravdy Richarda Weinera jsem ze začátku hltala. Hned od prvních stránek – tak jak čteš velmi dobré básně: když se ti zatají dech, když si ta slova potichu mumláš (někteří lidé jsou totiž přesvědčeni, že poezie se nedá číst jinak než nahlas) a cítíš, jak ti jazyk naráží na patro – vychutnáváš si ten zvuk. Jak ti arytmicky tluče srdce a jak ti v plicích schází vzduch, nebo naopak: najednou se dusíš, protože máš plíce přehlcenékyslíkem.

Když jsem četla Hru doopravdy poprvé, hltala jsem ji. Polykala jsem ji zamilovanýma očima, protože každá stránka sálala tvým hlasem, protože jsem věděla, že to všechno jsi ty. Protože kdybys byl knihou, anebo spíš narativem, dynamikou, rytmem, vlnami, tempem – byl bys stejný jako slova na stránkách Richarda Weinera. Slyšela jsem tě ve všech odbočkách, ve všech odchylkách od hlavní dějové linie (existuje vůbec hlavní dějová linie v chaosu a světě plném chaosu?), ve všech elipsách, v konstrukcích oddělených pomlčkami a závorkami. Slyšela jsem tebe, trávila jsem ten čas s teboua cítila jsem, jak se stránky dotýkají mých ramen a tváří a jak slova leží v mém hrdle, pod mým jazykem, mezi mými prsty. A když si strčím pramen vlasů za ucho, jsou to pořád slova, jež znějí tvým hlasem. Rozkládáš se přede mnou ve čtvercích dlaždic, rozprostíráš se pod mýma nohama svým šedým pláštěm. Tvůj hlas se mi v rukou kroutí přízvukem s posunutými důrazy a z Richarda Weinera se najednou stává „Richárd Wai­-nór“ a rozplývá se kostkou cukru a cinkotem Cvetajevové stříbrného zvonku na mém jazyku.

Poprvé jsem Hru doopravdy hltala. Projížděla jsem ji, aniž bych zapomínala chytat každé slovo a vstřebávat ho. Ale po deseti stránkách jsem vyčerpaná, zranitelná a odzbrojená knihu odložila a celý týden jsem se bála vzít ji do ruky. Číst Weinera, nebo dokonce jen držet jeho knihu před sebou a bezmyšlenkovitě pozorovat jeho slova, mi připadalo stejně nemožné jako dívat se na slunce bez mhouření očí.

Proplouvat slovy

Když jsem Hru otevřela podruhé, pocítila jsem nutkání začít ji číst od začátku, ačkoli se mi zdálo, že znám nazpaměť každý odstavec těch deseti stránek, co jsem už přečetla. To jistě nemohla být pravda. Ale slova se mi tak silně vryla do paměti, že jsem zažívala pocit intenzivního déjà vu, ať jsem si představila kteroukoli stránku knihy. A tak jsem ji začala číst od začátku a v duchu překládat do jiného jazyka – jako bych ji přeříkávala někomu z mých přátel, kdo neumí česky. Ale slova netvořila věty a všechno mi připadalo rozbité. Ztrácela jsem se. Ztrácela jsem se a říkala jsem si: Co když musím proplouvat slovy a nezastavovat se, nezasekávat se? Co když se musím odrazit od okraje a plout tak dlouho, dokud mě proud nese? Co když se nesmím opírat o každé slovo a sbírat konkrétní významy? Nestačí pokusit se ucítit vůni každé věty nebo chuť každého odstavce? Co když jednotlivé slovo bez kontextu, vytržené z chaosu, nedává vůbec žádný smysl, protože z podstaty věci smysl dávat nemůže? A smysl tedy dává pouze celek, protože celek je vždy větší než součet jeho částí?

Jakmile jsem rozečetla knihu podruhé, měla jsem sto chutí ji zavřít a požádat o vysvětlení. Jako když přijdeš do kina a od prvních minut si začínáš klást otázky, i když víš, že nikdo z diváků zatím nezná odpovědi, protože právě o to v expozici jde. Cítila jsem však, že chci získat odpovědi dříve, než je to možné. Bála jsem se neznáma, bála jsem se, že se v tom ztratím, že se zamotám a uvíznu, zároveň jsem ale věděla, že jsem se už ztratila a že už padám. Připravovala jsem se na ten pád do sladké prázdnoty hanby a rozkoše a zároveň jsem to odmítala dopustit. Toužila jsem po tom, aby ta prázdnota zmizela a aby tu byly nějaké schody, po kterých bych se z té propasti dostala ven. Chtěla jsem najít jakýkoliv klíč dříve, než uvidím dveře. Chtěla jsem do té knihy vstoupit s mapou, s krumpáčem a helmou, s baterkou nebo píšťalkou – abych v případě nouze dala signál SOS. Chtěla jsem tu knihu zavřít už v půlce první věty („Nastoupil na podzemní…“) a přečíst si Vnitřní zkušenost Georgese Bataille (protože podle některých hypotéz lze toto filosofické pojednání vnímat jako teorii, kterou Richard Weiner uvedl do praxe). Ale poněvadž se mi Bataille zdál také nepřekonatelný, potřebovala jsem si nejdřív přečíst recenzi na Vnitřní zkušenost, nebo ještě lépe obecný úvod do filosofie. Chtělo se mi brečet jako malému dítěti, které prohrálo bitvu s frustrací, ale zároveň jsem v hrudi ucítila dosud nepoznaný oheň, který všechny ty pocity potlačoval.

Vzala jsem si Hru doopravdy s sebou do vlaku a položila si ji otevřenou na klín, ale celou cestu jsem seděla, dívala se z okna na Prahu, projížděla po Železničním mostě a sledovala, jak se moje město rozmazává v dešti. Zvláštní cesta s knihou, které jsem se bála, protože mě ohromila svou krásou. A věděla jsem, že se před tou krásou bojím stát stejně, jako se někdy bojím stát před tebou. Stejně mi totiž bere dech, když vidím tebe.

Není ničí

Vždycky mě bolelo, když jsem si uvědomila, že existuje krása, po které toužím, kterou bych chtěla vlastnit, ale nepatří mi a nikdy patřit nebude. Vždycky bude patřit někomu jinému: někomu, kdo s tebou sdílí tvoje tělo a komu vyprávíš své sny. Když jsme se potkali a naše písma na listu vytrženém ze sešitu s básněmi se setkala dřív, než se setkaly naše pohledy, stal ses pro mě příkladem oné neuchopitelné krásy, vedle níž jsem se nikdy nemohla hrdě postavit, ačkoli jsem opravdu toužila po právu oslovovat tě tvým jménem, schovávat tě v kapse kabátu, rušit naše schůzky, mapovat tvá gesta, pojmenovávat tě. Svým věčným sarkasmem a nekonečnými odbočkami při odpovědích na jednoduché otázky jsi mě přiměl uvědomit si, že tento vztah bude vždycky neúplný a že nebudeš ani mým kamarádem, ani mou múzou, ale někým, v jehož společnosti budu chtít vždycky být, protože vlastníš tu krásu, která dává tělu pocit bezpečí a zároveň i rozkoše, což je pro některé lidi nezpochybnitelný důkaz existence Boha – protože kdo jiný by dokázal vytvořit tak silný pocit štěstí z kontaktu s krásnem? Je to jako číst poezii nahlas, třeba jen pološeptem, protože já osobně nejsem schopna vnímat báseň, když není vyslovena.

Ale pak jsem si uvědomila, že tvá krása mi už patří (když říkám patří, nemám na mysli touhu přivlastnit si něco braním, ale naopak: vlastnit sdílením; vlastnit tím, že se stanu součástí; možná dokonce vlastnit obětováním; určitě však vlastnit a násobit). A já ovládám tvou krásu, kdykoli se na tebe podívám a ty se otočíš a usměješ se, a tím úsměvem mi svou krásu propůjčíš – navždy. Krása mi patří, když o ní mohu psát, když ji mohu fotografovat na film, když ti mohu říct: Děkuji, že mě inspiruješ. Tvá krása mi patří (to znamená, že se stávám součástí světa, v němž tato krása existuje), kdykoli se na tebe podívám.

Není ničí. Teď už vím, že krása, po které někdo touží, nemůže patřit nikomu, protože je vždy v očích toho, kdo se dívá, protože je nekonečná, a tak nemá smysl cítit se odstrčený, nemá smysl myslet si, že někam nebo nikam nepatříme, protože všichni patříme ke kráse, protože všichni jsme součástí něčeho většího. A když tě pozoruji, jak si vybíráš knihy v pařížském knihkupectví a máš na sobě ten nový kabát, který jsi dostal k Vánocům, a pak se najednou otočíš, zachytíš můj pohled a usměješ se…, uvědomím si, že krása je nekonečná a že si mohu vzít tolik tvé krásy, kolik budu chtít – napořád.

Možná, že stejným způsobem musím zkrotit tuhle podivnou divokou knihu, která mi leží v klíně a leskne se obnaženými tesáky, obnaženými dráty slov. Hra doopravdy ke mně promlouvá tvým hlasem, tvou siluetou, dívá se na mě tvýma očima a očima všech, díky nimž se cítím živou, skutečnou, krásnou, organickou součástí celku, součástí chaosu.

A možná existuje způsob, jak poznávat a vnímat umělecká díla, jako jsi ty, jako je Hra do­­opravdy, jako je chaos vesmíru, v němž jsme všichni byli stvořeni, jako jsou slova, jako je život a jako je každodenní zkušenost každodenního prožívání života.

Autorka je studentka, básnířka a emigrantka.