Dosavadní ohlasy na cenami ověnčený dokumentární film Raději zešílet v divočině, od nadšených po zhnusené, opomíjejí jeho sociál­ně historický rozměr. Málo se o něm totiž ví. Protagonisté snímku, bratři­-dvojčata Klišíkové, jsou potomci slovenských přesídlenců z rumunského Bihoru. Okolo dvaceti tisíc těchto Slováků v poválečných letech přišlo na státní výzvu osídlovat vylidněné pohraničí. Slibovali jim Slovensko, ale skončili obvykle v pohraničí Čech a Moravy. Byli velmi chudí a často víceméně negramotní. Protože však byli pracovití, mnozí z nich se společensky přiměřeně pozvedli. Přesto ještě před deseti lety, kdy přestala být zveřejňována data o geografické distribuci jmen v ČR, se jejich typická příjmení nadále vyskytovala převážně v regionech, které po válce osídlili, zejména na Šumavě a v Jeseníkách.

Chátrající objekt na samotě u Volar, ve kterém se loňský snímek s dvojčaty odehrává, je tatáž usedlost, kterou roku 1949 ihned po příchodu z Rumunska osídlila jejich ovdovělá babička Katerina s patnáctiletým synem Ondrejem, budoucím otcem Ondřeje a Františka. Jejich muzikální rodina mimochodem během let vzbudila zájem některých československých etnografů a folkloristů. A specifická bihorská slovenština, kterou ve filmu můžeme zaslechnout v Ondřejových a Františkových promluvách k dobytku, bratry ještě jako prvňáčky kolem roku 1970 vyčleňovala z kolektivu. Mluvit ve spojení se „šumavskými samotáři“ o životní volbě – volbě zešílet raději tu než onde – možná není zas tak úplně namístě. To, odkud jsme, se s námi může táhnout ještě ve třetí generaci.