Jakuba Katalpa má styl, běsy a libuje si ve vršení expresivních obrázků. Pokud jde o styl, je to obsese v psaní holých vět a odsekávání slůvek, jako by se tím zvyšovalo napětí. Čte se to rychle, ale působí to, jako by se podprůměrný detektivkář snažil napodobit Faulknera. Mnohdy vzniká směšná křeč: „Z Deylovy uštvané mysli se na dlouhém vlákně do srdce zvolna spouští radost.“ Děj románu je situován někam poblíž hranice s Německem, do fiktivního města Úlice v nefiktivním válečném období. Vejde se tam všechno, od koncentráku až po včely, které místu daly jméno. Trojici hrdinek sledujeme od dětství a každá je něčím specifická: jedna má čich skoro jako Grenouille ze Süskindova Parfému, druhá je porodní asistentka i andělíčkářka, třetí si přivydělává prodejem dětí koncentráčnic do Říše (a matky pomáhá chladnokrevně vraždit). Katalpa nezná míru – je jako nedospělá vypravěčka strašidelných příběhů: přehání to s hnusem, ale nechápe, že na vivisekci hrůza nestojí. Spojením krátkých vět, vražd, krve, nějakého toho bombardování a včeliček vzniká mišmaš pro nepříliš náročné uživatele. Psychologii to moc nemá, efekt si autorka bere z loutkového divadla – tolik zbytečných vedlejších postav, které se jen mihnou a nic nedělají! A když upadá pozornost, šup, zase trocha vraždění. Honem někoho zastřelit, aspoň malounko krve v moči najít, když už neteče jinak, nebo nechat ty loutky souložit a maličko se trápit, ale zase ne příliš. Efekt to má – ale podobný jako onen skoro stejně pojmenovaný nekonečný seriál.

Jakuba Katalpa: Úlice. Host 2025, 319 s.