Třetí sbírka básnířky a vizuální umělkyně Eleny Pecenové se vrací k motivům jejích předchozích děl, ale zároveň představuje autorčinu dosud nejosobnější a nejcelistvější knihu (v elegantním tyrkysovém provedení vzniklém ve spolupráci s grafičkou Kateřinou Wewiorovou). Stejně jako v předchozím svazku Na cestu zpět si zapínám skryté titulky (2023) autorka zachycuje stávání se objekty a splývání s nimi, ovšem tentokrát výrazně tematizuje obtížnost a nedokonalost této souvztažnosti. Elegie věnovaná zemřelé babičce je z větší části nevyřčeným dialogem dvou bohatých vnitřních životů – děje se mezi „lupnutím topení“ a parovodem teplárny, v níž zesnulá pracovala, mezi „bubnováním deště“ a stoletou vodou, mezi rojením zahradních včel a pohybem kosmických těles. Ačkoli báseň zaznamenává krátký časový interval, ilustruje též eony před narozením a po smrti, kdy se z osobních příběhů stávají archeologická naleziště a mýty, člověk v rukou cítí atlantovské křeče a pozoruje Noema, jak vystupuje na souš. Zatímco dříve se skladby Pecenové cyklily, nyní se vyrovnávají s koncem osudu, jejž nelze vyjádřit, aniž by nás „jazyk pohřbil zaživa“. Proč je však únor jediný opravdový Měsíc? Nejen kvůli babiččiným narozeninám, ale i proto, že v tomto pochmurném období o délce jednoho lunárního cyklu můžeme vnímat mytologickou spjatost žen s přirozenou družicí Země a s tím související vyrovnávání se se ztrátou „matriarchy“.

Elena Pecenová: Jediný únor je opravdový Měsíc. Větrné mlýny 2026, 68 s.