Paměti koželužky Františky Dočekalové představují syrový, redakčně neupravený „ego­-dokument“, který nám zprostředkovává životní perspektivu proletářky působící na periferii Rakouska­-Uherska a posléze Československa. Dočekalová byla tovární dělnicí, která kvůli manželovu alkoholismu pečovala sama o dvě děti i své rodiče. Zároveň byla aktivní v sociálnědemokratických odborech, v roce 1921 se stala členkou Komunistické strany Československa a stála u zrodu třebíčského dělnického časopisu Jiskra. Žádný z těchto údajů nám ovšem o ní neřekne tolik jako krátký úryvek z jejích pamětí (jazykovou podobu neupravujeme): „Mě vrazil na okraj tribuny, mne to překvapilo, ale potlesk těch tisíců mě spamatoval, ale podnes nevím co jsem mluvila, jen jsem si zapamatovala výrok kde jsem řekla že když Rakousko neudrželo Krávu za Rohy že za vocas ji už neudrží.“

Dočekalové neučesané vyprávění o říjnu 1918 a její vlastní historické úloze ve zlomovém období nám mimo jiné ukazuje, jak zarytě se marginalizovaní aktéři účastnili důležitých historických okamžiků a také jak osobitě se k dějinnosti, kterou prožívali, v paměti vztahovali.

Město plné stávek

Františka Dočekalová se narodila v roce 1878 v Třebíči a žila zde celý svůj život. Vyrostla v prostředí silně ovlivněném industrializací města v druhé polovině 19. století a proletarizací velké části jeho obyvatelstva. Třebíč byla jedním z nejdůležitějších center obuvnického…