Nevolnictví byl svět, v němž k vám v kterémkoli okamžiku mohl někdo přistoupit zezadu a začít vás bít, říká antropolog Kacper Pobłocki, který proslul knihou Chamstwo (Burani). Jak takový svět fungoval, proč jsme jej dlouho vytěsňovali a co si z něj neseme v přítomnosti?

Kacper Pobłocki. Foto Mikołaj Starzyński
Co vás přivedlo k dějinám polských nevolníků?
Hodně mě kdysi oslovil punkový projekt zhudebňující málo známé lidové písně. Dlouho jsem pokládal lidovou kulturu za nepříliš zajímavou; přišlo mi, že pro pohled na rolnickou minulost nabízí spíš růžové brýle. Tyhle písně ale byly o těžkém životě a vzpouře. Při dalším přemýšlení jsem si uvědomil, jak zásadní bylo vytěsnění tématu nevolnictví z veřejné debaty. Tak hluboká a traumatická zkušenost přece jen tak nezmizí! Různými způsoby nás ovlivňuje dodnes.
Co vás na ní zajímalo?
Jsem jen jednoduchý antropolog a kladu jednoduché, často hloupé otázky. Zajímá mě lidský pohled, mikroperspektiva, ne otázky týkající se nějaké pomyslné makroúrovně. Zeptal jsem se tedy jednoho staršího kolegy, jestli má nějakou knihu o každodenním životě nevolníků. Myslel jsem, že to už určitě někdo napsal, nejpozději v sedmdesátých letech, ale zjistil jsem, že taková kniha neexistuje. Tak jsem začal pátrat po zdrojích a uvědomil si, že to, na co se ptám, odkazuje ve skutečnosti k oceánu násilí – nevolnictví znamenalo bití, bití a zase bití.
To byl tedy můj příběh, ale podobně se k tématu paralelně se mnou propracovávalo více autorů. Začal jsem jednoduchými otázkami a skončil psaním trilogie – ač v době,…Článek je přístupný předplatitelům*kám.