Útlý román Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot (Et vaig donar ulls i vas mirar les tenebres, 2023) se točí kolem několika generací žen, které i po své smrti zůstávají jako přízraky na statku v horách nad městem Vic. Mrtví, kteří vzpomínají, mají stále lidské touhy a vrtochy a jsou vpředeni do sítě vztahů. Ženy jsou provázány příbuzenskými svazky, ale i zvláštními okolnostmi, které je svedly dohromady. V základu všech jejich neštěstí stojí dohoda Joany, nejstarší z žen, s ďáblem, do jehož náruče se navrací umírající Bernadeta, poslední ze stařen, spojených se starým světem. Všechny obyvatelky Clavellova statku jsou zbloudilé a opuštěné muži, jejich životy nenaplněné a víceméně nešťastné. Okolním světem jsou ženy vnímány jako pomocnice ďábla, strůjkyně všeho zlého, a obzvláště podezřelé jsou ty, které žijí samy, případně s postiženým dítětem. Přestože jsou titulní slova v příběhu spojena s jinou postavou, odkazují především k Bernadetě, neboť ta dokáže v temnotách vidět budoucí i minulou smrt – pasáže jí věnované jsou tak výčtem drastických výjevů a v důsledku i esencí zobrazovaných osudů: „Všechny do jednoho je naházeli do jámy, na jednu hromadu.“

Živá krajina

Překlad předchozí autorčiny knihy Zpívám já a hora tančí (2019, česky 2023; viz A2 č. 11/2024) vyšel v nakladatelství Euskaldun, nový text nicméně v Pasece dobře zapadá mezi díla s výraznými a ambivalentními ženskými postavami z volné řady překladové beletrie: i v Červotoči Layly Martínez (2019, česky 2024; viz A2 č. 13/2024) a Křivém pluhu Itamara Vieiry Juniora (2018, česky 2025; viz A2 č. 9/2025) nacházíme otevřeně zobrazované násilí, ponížení, pomstu, sepětí s domem a fantastické prvky vlamující se do běžného života. Próza Dal jsem ti oči, a tys je upřela do temnot postavami stařen, pečujících a současně provázejících k zániku, upomíná na Obscénního ptáka noci (1970, česky 2019) Josého Donosa a prolínáním světa mrtvých a živých odkazuje na Pedra Párama (1955, česky 1983) Juana Rulfa, ale i na Posmrtné paměti Bráse Cubase (1881, česky 1966) Machada de Assise.

Žánrově těžko zařaditelné dílo Zpívám já a hora tančí bylo působivé především proto, že propůjčilo hlas neživým předmětům, přírodninám a zvířatům. Solà pochopitelně nemohla pouze opakovat to, co se jí osvědčilo v minulé knize, i tak ale některé textové úseky v novince působí jako variace. V předchozí próze například čteme: „Připluly jsme bachraté. Rozbolavělé až k prasknutí. Černá břicha, obtěžkaná temnou, studenou vodou a hromy a blesky. Nesly jsme se od moře a z jiných hor a kdoví odkud ještě a kdoví, co všechno jsme viděly.“ A v Dal jsem ti oči: „Obloha se zatáhla. Nejprve se objevila jasná, roztrhaná oblaka, plující rychle a nízko nad zemí. Potom temná, obtěžkaná mračna, která s sebou přivlekla poryvy větru a vzdušné víry.“ Ostatně i první slova nové knihy, uvádějící čtenáře do zobrazovaného světa, jsou věnována nelidskému fenoménu: „Tma byla fialová a neposedná, neprůhledná, karmínová a modrá zároveň, mihotavá, skvrnkatá, neproniknutelná, hustá, hluboká a přitom zářivá (…) Temnota popraskávala. Mlela sebou, brumlala.“ Podobnost je rozpoznatelná především u pasáží, v nichž příroda soucítí s lidskými prožitky nebo se aktivně podílí na dění: „A za noci pak slýchávaly, jak v těch poslušných stromech praská, jak je objímají, jak pohlcují cesty a zkratky, jak houstnou, tisknou se k sobě, drží se jeden druhého a vzájemně se proplétají.“ Přetrvává tedy pojetí přírody jako živé a vědomé bytosti, i když spíše v obrazném nebo magickém smyslu, zatímco ve Zpívám já a hora tančí na tomto principu spočívalo samotné vyprávění. Z minulé prózy Solà přebírá také motiv skupiny žen, sledujících po své smrti počínání živých, a dokonce zachovává jméno dvou z nich.

Ženy v domě

Autorka i v nové knize zobrazuje prostý chod světa, v němž vládnou pouze základní rodinné vztahy, pudy a přírodní zákony. Nerozbíhá se však po horských štítech a temných lesích, naopak prostor omezuje na prostředí jednoho statku, odříznutého od civilizace a velkých dějin. Rozlehlé stavení, které je svědkem porodů i vražd, sice nenese tolik hororových atributů (přestože nakladatel knihu zavádějícím způsobem inzeruje coby „folk horor“) jako dům v Červotoči, ale i ono je vykresleno jako lačná bytost: „Předsíň stavení byla vlhká a temná jako chřtán. S hrubými stěnami, to byla tkáň na vnitřní straně tváře. A trámovým stropem, vroubkovaným tvrdým patrem, a kamennou podlahou, jazykem ošoupaným letitým polykáním.“

Příběh se odehrává během jednoho dne a vyprávění je strukturováno podle denních dob, skrze vzpomínky a osudy sedmi stařen se do něj však dostávají celé věky. Muži v knize vystupují pouze jako ploditelé nebo násilníci; ženy se k nim s láskou či nenávistí upínají, ale oni sami nemají hlas, jímž by vyjádřili svá trápení a touhy (přitom právě mužské postavy jsou podle autorky inspirovány skutečnými předobrazy). Nejvýraznější je tak v příběhu jejich absence. Opouštějí ženy, odcházejí do války či loupit nebo umírají více či méně bizarní smrtí.

Pokud by Solà zasadila příběh pouze do minulosti a podávala ho retrospektivně, vý­­sledkem by nejspíš bylo standardně lineár­ní vyprávění; posmrtnou přítomnost stařen, čekajících na další přírůstek, proto prolnula s dnešní, pro ně nepochopitelnou dobou, která stojí v protikladu k jejich starodávnému světu. Poněkud ploché epizody ze současnosti však mají pouze kontrastní funkci, postavy nejsou důkladněji prokresleny a pohybují se domem jako jednorozměrné figurky, jejichž rolí je pouze „být moderní“ – používají telefony a mikrovlnky, ale to je veškerý jejich přínos. Tyto pasáže ředí hutnou vyprávěcí rovinu spojenou s existencí starých žen, jíž vládnou pachy, tělesnost, bolest, pudy či hříchy. Svět mrtvých stařen je sytý, barevný vzpomínkami a zážitky, smyslově plný (v očekávání Bernadetiny smrti stařeny chystají zabijačku a hostinu), zatímco současnost je vykreslena jako povrchní, odcizená a banální.

Těla stařen

Právě kvůli významu tělesnosti je každá výrazná postava charakterizována co do vzhledu – podstatné jsou tvary hlavy, trupu, krku: „Měla koňský obličej, jedno oko otevřenější než druhé, vlasy šedé a rozevláté jako hřívu, paže oplácané a břicho rozložité.“ Této perspektivě odpovídá i výjimečnost každého nově narozeného dítěte – buď mu něco chybí, nebo nepláče, je ošklivé, případně vypadá jako liška. Archaického tónu autorka dosahuje pomocí fyzických a smyslových přirovnání a metafor: „Ti dva chodili všude spolu, jako hrom s bleskem“, „Její matka zemřela žalem, vysušená jako kus nasolené šunky“. Výrazné jsou dlouhé výčty, vršení a hromadění epitet, jež místy působí až obsesivně: „Ukazoval jim, kde najít lesní jahody, medvědí česnek a planě rostoucí cibuli, březovou mízu, rozmarýn, pícniny, užovky, pampelišky, ostružiny, chřest, žaludy, kaštany, fíky a planiky.“ Touto jazykovou hrou se vytváří rabelaisovský dojem hojnosti a překypujícího pohybu. V textu je opakovaně vykreslováno zvířecí páření, které symbolicky připodobňuje všechna lidská početí k upachtěnému, špinavému fyzickému aktu. Odpovídá to celkovému vyznění knihy, v níž pro lásku jakožto cit není místo.

Ve srovnání s touto pestrou paletou charakteristik působí útržky informací o Martě a Alexandře, patřících do naší doby, odbytě; jsou pouze spojnicí s budoucností a do vyprávění nic nového nepřinášejí. Solà dovádí vyprávění do současnosti v podstatě zbytečně – kdyby skončila u Bernadetiny osudové smrti, završila by přirozeně jádro příběhu, jímž jsou osudy řady nešťastných žen spjatých s Clavellovým statkem a dobou před druhou světovou válkou. Takto budí falešně nostalgický dojem, že tehdy byly ženy sice nešťastné a ztýrané, ale plnokrevné a ve své fyzičnosti (a leckdy i morální odpudivosti) působivé postavy, zatímco dnes jsou jen jejich matným odrazem.

Autorka je komparatistka.