Kdysi dávno jsme s pár kamarády měli ne­­obvyklou zálibu. V zásadě šlo o to, dát si s někým sraz a v určený čas čekat ne na smluveném místě, ale opodál a tajně se bavit tím, jak dotyčný netrpělivě přešlapuje, rozhlíží se, kontroluje hodinky… A vedlo to až k tomu, že jsme si dávali schůzky, na něž nikdo nechodil, protože všichni zpovzdálí pozorovali, jak nikdo nejde.

Nečekal jsem, že si na tuhle kratochvíli ještě někdy vzpomenu, ale stačilo před časem narazit v tramvaji na kamaráda, s nímž jsem se měl o chvíli později sejít před jednou galerií. On si mě nevšiml, já jeho ano – a bavilo mě to prodlužovat. Nedlouho poté jsem si podobnou situaci s tím samým člověkem zopakoval. Bylo to v supermarketu – jen jsem vešel, zaslechl jsem povědomý smích, na nějž reagoval další povědomý smích, tentokrát ženský. Bez váhání jsem se pustil do sledovací akce: začal jsem se za kamarádem a jeho přítelkyní nenápadně ploužit po prodejně. Tedy nenápadně… Snažil jsem se tvářit jakoby nic, asi jako brokolice, co není ve slevě ani v akci, ale brzy mi došlo, že se chovám buď jako zloděj, anebo sekuriťák. Sledovaný pár si mě dlouho ne a ne všimnout, zato pro všechny ostatní jsem musel být krajně podezřelý. Nakonec jsem se začal stydět sám před sebou a nechal se odhalit.

Od toho dne jsem na veřejnosti nervóznější než kdy dřív. Uvědomuju si, jak je člověk zranitelný, když je pozorován, a neví o tom. Jak se vyhnout tomu, abyste byli sledováni? Musíte potenciální sledující jednoduše spatřit dřív, než oni zmerčí vás – rychlejší a všímavější vyhrává. Nějakou dobu jsem nebyl schopen si v tramvaji číst, nedokázal jsem se soustředit na regály v obchodech ani si prohlížet exponáty v galeriích – pořád jsem otáčel hlavu a kontroloval, jestli mě někdo nepozoruje. Zpravidla mě nepozoroval nikdo, ale všichni viděli, že se chovám divně. Už mě to trochu přešlo, zároveň však vím, že největší nebezpečí mi hrozí ve chvíli, kdy moje pozornost ochabne.

Pohled umí být opravdu nelítostný…