Jako rodiče či učitelé tváří v tvář pestré nabídce knih pro malé opakovaně čelíme rozhodnutí, čemu vlastně chceme děti učit – ochraně přírody, jako to dělá princezna Prga (Petr Hauzírek: Planeta je Prga, 2021), podnikavosti dle vzoru strýčka Skrblíka, genderové toleranci (Marto Kelbl: Ani holka, ani kluk, 2024), nebo naopak tomu, co znamená být „správná holka“ (Ladislav Špaček: Tereza. Etiketa pro dívky, 2014)? Můžeme ale výběrem vhodných titulů skutečně děti formovat k obrazu svému? Nezůstanou vůči našemu výběru knih i vůči jejich „správné“ interpretaci rezistentní? Nevyberou si z knih, jimiž se je snažíme obklopovat, podobně, jako když z rizota plného ingrediencí vyzobou jen ty dvě, které mají rády? Domníváme se, že otázky, které dětské knížky dokážou ve svých čtenářích vyvolat, mohou být ve výsledku silnější než naservírované odpovědi.

V A2 č. 2/2026 autor fantastických románů China Miéville projevil krajní skepsi, pokud jde o ideologické působení uměleckých děl: „Existují miliony a miliony reakcionářských lidí, kteří milují progresivní knihy. Myslíte si, že každý, kdo čte Ursulu Le Guin, je anarchista nebo socialista? Četl jsem a miloval jsem Louise­-Ferdinanda Célina. Dělá mě to snad fašistou?“ Samotný Miéville ostatně vyzdvihl tvorbu konzervativní, pozdně…