Po celých deseti letech – nepočítáme­-li ovšem výtečné komiksové ztvárnění takzvané kuřimské kauzy ve Svaté Barboře (2018) – jsme se dočkali nové prózy Marka Šindelky. Systémy něhy jsou autorovým nejrozsáhlejším prozaickým dílem. Po sbírkách povídek Zůstaňte s námi (2011) a Mapa Anny (2014) a novele Únava materiálu (2016) tak autor žánrově navázal na svůj dosud jediný román Chyba (2008). Na aktuálním titulu pracoval podle doslovu dlouhých sedm let – a je to na něm znát.

Vybroušený tvar

Text má nejen promyšlenou kompozici (nebál bych se použít výrazu architektura), ale především větnou konstrukci. Při čtení jsem měl pocit, že každé významově přesné slovo je ve větě na správném místě a syntaktické vztahy se podílejí na jednoznačném komplexním významu výpovědi, odstavce, pasáže, kapitoly… Každá věta nese nejen jasný význam, ale i odpovídající intonaci a melodickou modulaci. Přestože se i v předchozích prózách Šindelka projevoval jako poeta doctus, Systémy něhy jsou vyvrcholením jeho uměleckých schopností a patrně i autorské trpělivosti. I bez ohledu na závěrečnou poznámku je patrné, že prozaik si s textem vyhrál a že knižní podoba je výsledkem nejednoduchého procesu. Upřímně by mě zajímalo, kolik textových verzí románu existovalo.

Kniha sestává ze šesti oddílů, přičemž…