„Kdo nedělá při koncertě chyby, hraje pod své možnosti,“ tvrdí hudební improvizátor Ivan Palacký. V rozhovoru zacíleném především na jeho vlastní přístup k improvisingu jsme neustále kroužili kolem nahodilosti, intuice, selhávání či nerozumění. Co je tak přitažlivého na „hudbě bez pointy“?

Ivan Palacký. Foto Linda Butschková
K ránu těsně předtím, než měl začít náš rozhovor, jsem měl sen. Seděli jsme spolu na plastových sedačkách v nemocniční chodbě a vy jste říkal něco o tom, že budoucnost lze zahlédnout ve zpětném zrcátku. V přichystaných dotazech jsem měl čisto a uklizeno. Nic z toho si teď bohužel nepamatuju. Uděláte mi v tom pořádek? Zdálo se něco vám?
Zdálo se mi, že jsem dálková plavkyně, asi docela dobrá, protože v cílové rovince jsem měla dost slušný náskok před svými soupeři. Následně se ale ukázalo, že ve skutečnosti jde o mravnostní policii, jež po mně z neznámého důvodu jde. Vlastně přesnější by bylo říct, že po mně plave, jakkoli to zní zmateně.
Protnula jsem tedy pomyslnou cílovou pásku a pokračovala jsem dál, uplavala bez větší námahy svým pronásledovatelům a v takovém záhybu na kraji lesa jsem se schovala mezi stromy. Po zralé úvaze jsem se rozhodla svůj úkryt ještě vylepšit tím, že se zamaskuju polorozpadlým trabantem vymazaným tvarůžky a opřeným vertikálně o borovici. Zda mě nakonec v mém extravagantním úkrytu cajti dopadli, už nevím.
Sny by se neměly vysvětlovat, ztrácí se pak jejich půvab… Přejdu tedy rovnou k první otázce. Patříte k našim nejvýznamnějším umělcům pěstujícím…Článek je přístupný předplatitelům*kám.