Současnou angažovanou tvorbu napříč žánry charakterizuje svého druhu transparentnost: umělkyně a umělci jakoby z úzkosti, že své poselství publiku nepodají dost srozumitelně, volí čím dál přímočařejší, někdy až didaktické způsoby komunikace. Jednoduše řečeno, musíme vědět, „o čem“ dané dílo je a jakou názorovou pozici autor či autorka zastávají. Tento přístup se neprojevuje jen v textech, ale rovněž ve vizuální tvorbě, performanci či hudbě. Páté album Aldous Harding, nazvané Train on the Island, nicméně do tohoto trendu nezapadá. Snad je proto můžeme vnímat jako alternativu vůči zmíněnému dominantnímu pojetí, i když to tak sama hudebnice nejspíš nezamýšlela. Její písně nikdy nebyly založeny na expresi a přímém oslovení posluchače; naopak často působily až distancovaně. Bývalo to vykládáno psychologicky: Harding jako by se ve své tvorbě skrývala. Anebo jen bránila tomu, aby si ji publikum „přivlastnilo“? Každopádně se mi zdálo, že její nahrávky v sobě mají cosi tajemného a neuchopitelného, a právě to mě nutilo poslouchat je stále znovu. Train on the Island pokračuje v dosavadním směru, nic zásadního se nemění, snad jen to, že nové skladby jsou o něco hrubší a mají experimentálnější zvuk. Změnila se ale hudební scéna, na které se Harding pohybuje. Její distancovanost už nepůsobí jako obrana, nýbrž jako apel, který nám říká: zkusme se na okamžik stát pouhými pozorovateli. Zkusme se na své emoce aspoň na chvíli podívat z odstupu. Pokud se nám to povede, lépe pochopíme, co jsme vlastně zažili.

Aldous Harding: Train on the Island. LP, 4 AD 2026