Mýtus o Orfeovi a Eurydice je především příběhem o vyrovnávání se se ztrátou blízké osoby. Ta však nemusí znamenat smrt, v symbolické rovině jí může být pouze rozchod, po němž přichází strastiplná cesta k jeho přijetí. Režisér Jan Frič ve spolupráci s Janou Hauskrechtovou pojali své komorní nastudování opery Christopha Willibalda Glucka právě jako rozchod mezi dvěma současnými partnery. Oltář ověšený blikajícími cetkami, na němž leží Eurydika v podání Kateřiny Škárové, tak připomene postel, kam se člověk po bolestném rozchodu uchýlí před světem. Hudebník Jakub Kudláč klasicistní dílo přepsal do současné elektronické podoby, v níž se Jana Vondrů v roli sklíčeného pěvce svěřuje se svým žalem za zvuků dynamického metalu. Zvláštní, místy až ironicky poťouchlou náladu dotváří sbor ztvárněný trojicí hereček v seniorském věku a amorek v podání Michala Nogy. Oba odloučené milence provázejí jejich truchlením a vedou je ke šťastnému smíření. Frič se svou typickou postmoderní hravostí znovu přistupuje ke klasické látce a hledá v ní místo pro nečekané srůstání zdánlivých protikladů – vznešeného a každodenního, tradičního a současného či profesionálního a amatérského. Toto malé operní dílo dělá dobrou službu žánru, který může být částí společnosti vnímán jako nepřístupný, nesrozumitelný, či dokonce nudný. Olomoucká verze Orfea a Eurydiky s lehkostí ukazuje, že i klasické formy a příběhy se mohou bezprostředně dotýkat naší současnosti.

Jan Frič a kol.: Orfeus a Eurydika. Divadlo na cucky, Olomouc, psáno z uvedení na Festivalu Regiony 20. 6. 2026