Prozaický debut opavské rodačky Zity Maršíkové (nar. 2002) se honosí vkusnou grafickou úpravou laděnou do červenorůžové barvy. Na obálce je kniha charakterizována jako „mozaika neklidu současné společnosti“, což by mohlo platit pro každou druhou současnou prózu. Označení je obecné záměrně, protože nejspíš ani autorka sama neví, jestli napsala román, nebo komponovaný cyklus osmi povídek. Vyprávění plyne jaksi bezelstně vpřed, čtenáře dokáže pohltit, než si vzápětí uvědomí, že je ukolébán přemoudřelostí a rádobyvtipností, s níž Maršíková sestavuje onu „mozaiku neklidu“. Text je protkán stylistickými perlami typu: „Utrhla jsem se, protože nebylo zbytí. Prosím jako o život, prosím o život. Když se zblázníš taky, jak by to mohlo dopadnout špatně.“ Podobný charakter vykazuje rovněž autorčin medailon na obálce. Tématem povídek anebo kapitol, jež by mohly být řazeny v libovolném pořadí a mohlo by jich být více či méně, jsou – jak jinak – křehké a nevyzpytatelné partnerské vztahy. Ve výsledku se nám dostává určité výpovědi o světě z perspektivy sotva dospělé ženy, která si ovšem nasazuje masku velezkušené a životem protřelé osoby. To by myslím ještě nebylo nejhorší, ostatně na podobné frikulíny jsme v současném literárním dění už dávno zvyklí. Závažnější je, že podávat výpověď a vypisovat se z vlastních ztrát a nálezů ani zdaleka neznamená psát literaturu. Tedy nikoliv řadit písmenka, slova a věty za sebou, ale vytvořit epický oblouk s pointou, natožpak s katarzí, a především umělecké dílo s jednotnou významovou výstavbou.

Zita Maršíková: Nevěřte sněhu. Paradox 2026, 145 s.