Stojíme s Milanem před mohutnou železo­betonovou stavbou rudných zásobníků v ne­pravděpodobně organickém areálu kladenských hutí a zíráme na vyšisovaný, ale stále čitelný nápis azbukou, který hlásá: „Kupředu k vítězství pod praporem Lenina a Stalina!“ Nahlas se domýšlíme, kde se tu vzal, a nechce se nám věřit, že by tu vydržel od konce čtyřicátých let, kdy bylo rudiště postaveno a kdy už několik let znárodněná Vojtěšská huť, přičleněná do národního podniku Spojených oceláren, nesla jméno Koněv. Ale proto jsme sem nepřišli. Stoupáme po zčernalém schodišti do útrob rudiště. Dna výsypných jam nedohlédneš. Nahoře přecházíme po roštu dvoukolejné výsypky a zíráme dolů pod sebe, do bývalých průmyslových dvorů, kde se dnes velmi provizorně bydlí. Skládací sušáky rozpaženy, popelník vzorně vysypán. Šroubovák na parapetu nedovřeného okna. Rudiště je zvenčí i zevnitř bledě rudé. Na římsách, pilířích a ochozech nad výsypkou rostou břízy, rostou z pravoúhlých, téměř lučních podrostů. Svačíme tak vlastně v přírodě, v místě, kudy do rudiště po estakádě couvaly vlaky s vagóny sovětské rudy. Nepravděpodobné místo pro tak všední činnost, jakou je svačina. A Milan žvýká, jako by sám jeden rudný vlak vyložil. Očima se utvrzujeme, že bylo nanejvýš dobré udělat pauzu na svačinu…