Drama Unabomber vypadá jako cvičení v tom, jak z relativně pozoruhodného tématu dostat co možná nejnudnější film. Nejde o to, že by vyprávění točící se kolem reálného sériového vraha Theodora Kaczynského bylo příliš bulvární nebo nevkusné – to by totiž alespoň vzbuzovalo nějaké emoce nebo kontroverze. Snímek je jen zoufale schematický. Střídá dvě časové roviny, kde v jedné sledujeme Kaczynského dopadení v devadesátých letech a ve druhé se vracíme do doby Kaczynského studií v letech padesátých. Aktuální dějová linie vychází z faktu, že k dopadení Unabombera vedla metoda detailní textové analýzy jeho slavného manifestu. Předvádí nám to ale polopatickým způsobem vystavěným kolem jedné postavy, která má vždy pravdu a stojí proti celému týmu, jenž jí hází klacky pod nohy. Ještě nepravděpodobnější je však linie, v níž jde o proměnu Kaczynského v zabijáka. Film vychází z ne zcela přesvědčivé teorie, podle níž se u něj psychická nemoc rozvinula během série kontroverzních psychologických experimentů. Ve snímku má tahle proměna podobu naivní hororové podívané, kde vedoucí výzkumu v podání Russella Crowa působí jako vyloženě mefistovská postava, která si libuje ve vlastní zlovolnosti. Příběh o tom, jak Unabomber složil svou „diplomku z monstrozity“ a pak ho odhalila snaživá mladá analytička, je vlastně problematičtější než množství spotřebních true crime dokumentů Netflixu. Ty totiž fetišizují unikavost a mnohoznačnost děsivé skutečnosti. Hraný Unabomber ji pouze ignoruje.

Unabomber. Režie Janus Metz, USA, 2026, 98 min. Premiéra na Netflixu 25. 9. 2026