V Textech k dekonstrukci se k českému čtenářstvu po více než třiceti letech vrací první výbor z prací Jacquese Derridy, který původně vyšel poněkud ironicky právě v roce 1993 v bratislavské Arše. Na necelou dekádu pak byl tím jediným, co od francouzského filosofa česky vyšlo. V letech ­2002–2005 v rychlém sledu následovalo sedm překladových knih, než přišla další, tentokrát dvacetiletá odmlka. Až v posledním roce se Derrida vrátil na pulty českých knihkupectví třemi svazky, včetně druhého vydání Textů k dekonstrukci. Stále přitom platí, že žádná z jeho zásadních knih nevyšla česky v úplnosti; vedle přítomného výboru představuje asi nejrozsáhlejší soubor Násilí a metafyzika z roku 2003, zatímco Gramatológia a Strašidlá Marxa vyšly slovensky. V Petříčkově výboru Derrida spíš než jako poststrukturalista – označení, které odmítal stejně jako řada dalších „poststrukturalistů“ – působí jako postfenomenolog, vyrovnávající se zejména s Husserlem. Sám Petříček v novém doslovu upozorňuje, že na počátku devadesátých let Derridovy texty vybíral s ohledem na tehdejší české prostředí, v němž jazykovědný strukturalismus a fenomenologická filosofie patřily k dobře vstřebaným domácím tradicím. V případě fenomenologie by se tehdy dalo snad říci, že i k tradicím „panujícím“. Začíst se do Textů k dekonstrukci tak může fungovat nejen jako nijak zavádějící vstup do Derridova myšlení, ale také jako archeologický ponor do počátků polistopadové recepce poválečné francouzské filosofie.

Jacques Derrida: Texty k dekonstrukci. Práce z let 1967–1972. Přeložil Miroslav Petříček. Karolinum 2026, 324 s.