Oheň nad Hlubinou patří k těm pozoruhodným knihám, které nesou tím humanističtější poselství, s čím větší imaginací dokážou před čtenářem nechat vyvstat společnosti člověku krajně vzdálené. Přesnější než humanismus by vlastně bylo označení sentientismus. V rozsáhlé próze Vernora Vingeho jsou fascinující nejen „spárové“, tedy psům podobní živočichové, jejichž inteligence a zručnost se rodí teprve v koordinované smečce, nebo rostlinám podobní skořepiníci, ale také vesmír, jejž Vinge vytvořil pro svůj příběh o boji proti zvrácené mocnosti šířící se jako nákaza. Představa galaxie uspořádané do hierarchických Zón myšlení – od Transcendentu, obývaného prakticky božskými mocnostmi, až po Nevědomé hlubiny, kde nelze překročit rychlost světla ani provozovat sofistikovanější technologie – možná není nijak zvlášť vědecká, umožňuje však vystavět strhující příběh a představuje zároveň jeden z nejoriginálnějších myšlenkových experimentů science fiction. Vinge střídá dvě perspektivy: sledujeme jednak dva dětské trosečníky, kteří se potýkají s intrikami na středověké planetě spárů, jednak skupinku jejich lidských i ne­-lidských zachránců, probíjejících se stále pomalejšími zónami ke zbrani ukryté ve vraku lodi. Je to osvědčený způsob, jak udržet čtenářskou pozornost. Nejde však jen o vršení cliffhangerů, ale také o hledání porozumění mezi odlišnými bytostmi nadanými vědomím – tedy o onen sentientismus.

Vernor Vinge: Oheň nad Hlubinou. Přeložil Aleš Drobek. Argo 2025, 608 s.