Není nijak výjimečné, že dějepisectví výrazně ovlivní a promění myslitelé příslušející k úplně jiným oborům. Vliv filosofů, lingvistů, politologů, sociologů, ekonomů a dalších je nepominutelný. A nebývají to jen příležitostná obohacení o jinou oborovou perspektivu, nýbrž leckdy jde o proměnu elementárních – či lépe řečeno paradigmatických – fundamentů historické vědy.

Nehistorici ovládající historii

Historie si již přinejmenším od dob Aristotelových s sebou nese stigma, že ani nemůže být řádnou vědou, protože se zabývá jen záležitostmi, které jsou jedinečné a neumožňují zobecnění. Navzdory novokantovskému úsilí v závěrečných desetiletích 19. století zajistit humanitním oborům – včetně historie – vědecký status jako vědám hermeneutickým (oproti vědám přírodním jako analytickým či vysvětlujícím) se s rozsáhlou skepsí můžeme setkávat i později. Vlastně až dodnes. Ne nadarmo Émile Durkheim klasifikoval historii jako pouhou pomocnou vědu sociologickou. Obdobně příkře soudil i jeden z nestorů moderní ekonomie Alfred Marshall, že vypravující dějiny se na dějiny vysvětlující mohou přeměnit jen prostřednictvím jiných věd, jako je třeba ekonomie. Historie sama nedokáže poskytnout pochopení skutečnosti.

Michel Foucault sice pracoval s historickými prameny a literaturou, sám se však za historika neoznačoval. Byl ochoten se označit maximálně za „historika myšlení“, jak to učinil v rozhovoru z 25. února…