Neodvedli ho hned. Nejprve se jen dívali. Tak, jako by se dívali na věc, kterou už se rozhodli ukrást, ale zatím ještě nenatáhli ruku.

„Doklady.“

Vytáhl pas. Muž se podíval na fotografii, potom na něj. Nehtem nadzvedl vlepenou fotku. Znovu se podíval. Déle, než bylo třeba. Jako by si spletl pot na jeho tváři s voskem a čekal, že se ten kluk rozpustí.

„Co čumíš, bojíš se?“ zeptal se druhý s odpornou bratrskou starostlivostí.

Pas mu nevrátili.

„Pojďte.“

Autobus stál vedle. Nejpodlejší na tom bylo, že autobus vojenský, ale obyčejný. Uvnitř už sedělo několik kluků. Různé tváře, ale ve všech jeden výraz. Nikoli lidé, ale krabice s věcmi z kanceláře po vyhazovu.

Posadil se k oknu. Sklo bylo špinavé. V úrovni očí se někdo pokoušel vyškrábat nadávku. Páchlo to potem, plastem a tím odporným strachem, kvůli kterému se najednou zdála důležitá i struktura podlahy.

Dveře se zavřely.

Nikdo se nezeptal, kam je vezou. To už by bylo zbytečné. Oči všech se proměnily v černé výtahové šachty. Ten nejmladší se najednou udeřil do hlavy a začal mumlat, že neměl vycházet z domu. Někdo si nervózně dal ruku do kapsy. Někdo příliš…