Do češtiny hojně překládaný německý prozaik Maxim Biller vloni napsal krátkou prózu o Jiřím Weilovi. Autor, který se narodil v Praze roku 1960, se v knize Nesmrtelný Weil vrací do rodného města. Zde se jednoho dubnového odpoledne v roce 1956, stejně jako každý všední den, vrací z úřadovny v Židovském muzeu do svého kobyliského bytu „muž s povislou ježčí tváří a stříbřitě lesknoucím se plstěným kloboukem“. V průběhu několika hodin se mu před očima promítne spousta obrazů z jeho minulosti, mezi nimiž nechybí pobyt v Sovětském svazu, fingovaná sebevražda za nacistické okupace či vyloučení ze spisovatelského svazu. Jakýmsi úběžníkem jeho vzpomínek je jeho blízký přítel Julius Fučík, který Weila na jedné straně zachránil před popravou po vraždě sovětského pohlavára, na straně druhé „musel“ napsat zdrcující kritiku Weilova románu Moskva­-hranice. Přesto vůči autorovi Reportáže psané na oprátce, z něhož komunisté učinili stranického mučedníka, nezahořkl. Název novely odkazuje na fakt, že Weil dvakrát utekl hrobníkovi z lopaty – nejprve sovětské NKVD, později vykonavatelům šoa. V narážce na tento životní osud text končí slovy: „A pak se (…) naposledy usmál, čtyři roky před svou konečnou a zcela nesmyslnou smrtí, které nemohl uniknout ani někdo jako on.“ Čtivě napsanému poučenému příběhu je stěží co vytknout; snad jen přílišnou kumulaci fakt z Weilova života. A také si nejsem úplně jistý, jestli má Billerova próza, obeznamující německé čtenáře s Weilovými životními peripetiemi, potenciál oslovit i českého adresáta.

Maxim Biller: Nesmrtelný Weil. Přeložila Marie Brunová. Akropolis 2026, 64 s.