Po celých deseti letech – nepočítáme­-li ovšem výtečné komiksové ztvárnění takzvané kuřimské kauzy ve Svaté Barboře (2018) – jsme se dočkali nové prózy Marka Šindelky. Systémy něhy jsou autorovým nejrozsáhlejším prozaickým dílem. Po sbírkách povídek Zůstaňte s námi (2011) a Mapa Anny (2014) a novele Únava materiálu (2016) tak autor žánrově navázal na svůj dosud jediný román Chyba (2008). Na aktuálním titulu pracoval podle doslovu dlouhých sedm let – a je to na něm znát.

Vybroušený tvar

Text má nejen promyšlenou kompozici (nebál bych se použít výrazu architektura), ale především větnou konstrukci. Při čtení jsem měl pocit, že každé významově přesné slovo je ve větě na správném místě a syntaktické vztahy se podílejí na jednoznačném komplexním významu výpovědi, odstavce, pasáže, kapitoly… Každá věta nese nejen jasný význam, ale i odpovídající intonaci a melodickou modulaci. Přestože se i v předchozích prózách Šindelka projevoval jako poeta doctus, Systémy něhy jsou vyvrcholením jeho uměleckých schopností a patrně i autorské trpělivosti. I bez ohledu na závěrečnou poznámku je patrné, že prozaik si s textem vyhrál a že knižní podoba je výsledkem nejednoduchého procesu. Upřímně by mě zajímalo, kolik textových verzí románu existovalo.

Kniha sestává ze šesti oddílů, přičemž v prvních dvou, čtvrtém a šestém sledujeme příběh dospívající dívky Ady a jejího vztahu k otci. Třetí a pátý oddíl představují určitá intermezza a od zbývajících částí se odlišují jak kratším rozsahem, tak tím, že nejsou dále děleny, respektive obsahují vždy jen jedinou kapitolu. Tyto dva liché oddíly s názvy Symetrie a Reminiscence přinášejí tematické rozšíření ústředního příběhu a svébytným způsobem jej obohacují. Dalo by se použít i sloveso „variují“ – a tím bychom se už ocitli v těsné blízkosti kunderovské románové poetiky. Šindelkův způsob psaní je však odlišný, autor má výraznější obrazotvornost, používá osobitou lyrizaci a netenduje k (pseudo)filosofickým úvahám. Některá obrazná pojmenování se sice opakují („kdesi v hlubinách Evropy“), a mohou se stát určitou autorskou manýrou, Šindelkův humor se však oproti Kunderově chladné, vykalkulované hře se čtenáři vyznačuje neotřelou vtipností s prvky melancholie: „Zimní zahrada byla z půlky zborcená a stejně jako zdi domu posprejovaná dojemně neumětelským graffiti místní dyslekticko­-dysgrafické hiphopové scény.“

Hudba, šachy, stroj

Ada Fischerová prožila dětství a mládí v rodině otce, který byl vynikajícím klavíristou. Po nenadálých zdravotních problémech s levou rukou se však musel kariéry vzdát, zanevřel na svět i rodinu a zemřel jako samotářský alkoholik. Před tímto životním předělem měl ovšem Adu neskonale rád a zahrnoval ji rafinovanou láskou: její jméno pískal jako notovou partituru (proto jí také dal jméno Ada) a šachovou partii zahajoval vždy stejnými tahy figurek, přičemž na dceru šibalsky mrkl. Na rozdíl od většiny úspěšných rodičů otec netrval na tom, aby dcera šla v jeho stopách, nenutil ji do hudby, spíše ji inspiroval a stal se pro ni obrovskou autoritou. Tím víc ji ranilo, když opustil její první veřejné vystoupení nebo ji bezohledně osmkrát za sebou porazil v šachu. To už bylo ovšem ve fázi, kdy zapíjel svoji předčasně ukončenou hudební dráhu.

Dospělá Ada se snaží přijít na to, jaký její otec ve skutečnosti byl: „Kdo byl Bohumil Fischer? Ada nebyla schopna odpovědět. Hlas jí vázl v hrdle. Byl obrovský, to věděla jistě, nepopsatelný jakýmikoliv lidskými termíny. Její otec byl republika, federace, potopený kontinent.“ Hrdinka se noří do vzpomínek, využívá svých znalostí hudby (sama vystudovala klavírní hru na konzervatoři), načítá nejrůznější zdroje, aby se dozvěděla, co pro hudebníka znamená ztráta citlivosti v ruce… Mrtvého tatínka se snaží pochopit prostřednictvím pojednání o slavné figuře mechanického Turka hrajícího šachy, o objevu metronomu, jenž prý znamenal zánik skutečné hudby, či o vzniku umělého člověka v příběhu o Frankensteinovi. To vše ukazuje na jistou podobnost mezi strojem a lidským organismem, na touhu lidstva stát se strojem, přiblížit se jeho bezchybné mechaničnosti, což má pochopitelně i odvrácenou stránku. Ostatně když se Ada učila hrát na klavír u staré soukromé učitelky, produkovala vyloženě strojovou hudbu, a pak tento způsob hry těžce překonávala. Závěr románu přináší Adě jistou katarzi, již si hrdinka bezesporu zasluhuje, je však otázkou, zda může být útěchou i pro čtenáře.

Šindelkův román představuje v prozaické produkci posledních pěti let (ať to nepřeháním) výjimečný text. A to nejen propracovaností, ustavičným kroužením kolem ústředního tématu, které připomíná několikerý hermeneutický kruh, ale rovněž soustředěním se na vnitřní napětí příběhu, nikoliv na vnější děj, jenž je ostatně dost chudý. Na rozdíl od plejády akčních a ve výsledku zaměnitelných románů, které zobrazují utrpení jedněch postav či násilí druhých a vyžadují po čtenářích laciný soucit, zůstane Adin příběh dlouho vryt do čtenářovy paměti.

Autor je literární historik a kritik.