V Praze jsou celkem tři cukrárny Amarilis. Ta nejdál od centra sídlí v prostorách bývalého obchodního centra Galaxie, v ulici Arkalycká, která se jmenuje podle města v severním Kazachstánu, v jehož okolí v tom, co při průchodu atmosférou zbylo ze Sojuzu 28, přistál Vladimír Remek. To bylo v březnu 1978. Pro tu vesmírnou souvislost bývá tahle cukrárna, zejména v úředních dokumentech, uváděna s přídomkem – cukrárna Amarilis Galaxie. Obě „i“ měkká, i když latinský název jednoděložných, cibulnatých, okrasných, jedovatých rostlin původem z Jihoafrické republiky se píše s tvrdým „y“ po „r“ a se dvěma „l“.

Sedím v té pokojné cukrárně i dnes. Jako obvykle si tu krátím čas před kontrolou v nedalekém zdravotnickém zařízení. Osazenstvo cukrárny buď po kontrolách už má, nebo na ně momentálně nedochází. Zatímco obsluha připravuje kávu, vedou se různé řeči. Dvě pečlivě upravené ženy v důchodovém věku, kterým jsem nevědomky zasedl oblíbený stůl v rohu místnosti, hovoří o knihách. První: „Zrovna čtu tu novinku od královny psychothrillerů.“ Druhá: „Jak se to jmenuje?“ První: „Takhle se nejmenuju.“ Druhá: „Takhle se to jmenuje? A vo čem to je?“ První: „Vo tom, jak si ta ženská myslela, že má svůj život zpátky, ale spletla se.“ Druhá: „To bude…