Kromě více než pěti set českých vědeckých odborných časopisů, které jsme před časem rozebírali v této rubrice (Maso, mléko a body, A2 č. 9/2011), u nás pravidelně vycházejí také publikace vydávané státními organizacemi, od ministerstev přes státní podniky až po příspěvkové a rozpočtové organizace. Jejich přesný počet nikdo nezná ani se jej nikdy nepokusil zjistit. Neznají ho dokonce ani zřizovatelé. V případě časopisů, zpravodajů, věstníků či akt vydávaných kulturními institucemi nemá přehled ani ministerstvo kultury, ani třeba Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS). Podobné je to ostatně i v jiných resortech. Například ministerstvo
dopravy oznámilo, že „nevede žádnou evidenci vydávaných titulů podřízených subjektů“, ministerstvo spravedlnosti „informacemi o publikační činnosti ostatních organizačních složek resortu spravedlnosti nedisponuje“, „požadované informace za jednotlivé podřízené organizace nemá ministerstvo práce a sociálních věcí k dispozici“ a stejně je na tom ministerstvo zdravotnictví.

Bez odpovědi

Vraťme se ale ke kultuře. „Moc by nás zajímalo, k čemu jste došli,“ nechala se slyšet zaměstnankyně NIPOSu, instituce, která má v popisu práce zjišťování údajů o činnosti kulturních zařízení zřizovaných ministerstvem kultury, dalšími orgány státní správy, kraji, obcemi a městy či občanskými sdruženími. NIPOS byl však alespoň jednou z nemnoha oslovených institucí, které poctivě odpověděly na otázky, jaké tituly vlastně vydávají (je to dvouměsíčník Amatérská scéna, čtyřměsíčníky Tvořivá dramatika a Kormidlo a elektronický časopis Místní kultura), v jakém počtu výtisků (od 550 do 1250 kusů),
s jakými finančními náklady (10 až 50 tisíc na číslo) a jak je distribuují.

Zpracování podobné odpovědi bylo nad síly například Národního filmového archivu (vydává časopis Iluminace) nebo Národního divadla (Časopis Národního divadla). K hříšníkům, kteří neodpovídají na žádosti o informace vůbec a zjevně se netouží podělit o údaje o své publikační činnosti, patří z 26 příspěvkových organizací ministerstva kultury ještě například Památník Lidice, Národní ústav lidové kultury, Moravské zemské muzeum, Slezské zemské muzeum, Muzeum umění Olomouc, Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi. Zatímco u organizací, jako je například Česká filharmonie, Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou, máme potvrzeno, že periodické tituly nevydávají, u předchozích se můžeme o šíři jejich osvětového a odborně publikačního záběru i o problémech spojených s vydáváním jen dohadovat.

Problémy vydavatelů

Těžkostí a dilemat, se kterými se příspěvkové organizace v této své činnosti musí setkávat, přitom jistě není málo. Řada se jich týká speciálních právních předpisů a finančních a organizačních omezení, které pro tyto organizace platí. V oblasti distribuce si zástupci příspěvkovek stěžují na to, že časopisy nemohou distribuovat běžným způsobem. „Ke čtenářům se dostávají buď tak, že je dostanou v rámci konference za účastnický poplatek, nebo je rozesíláme na objednávku poštou,“ uvádí jedna z redaktorek časopisu. Řada příspěvkovek distribuuje své tiskoviny také zdarma (například čtvrtletník Uměleckoprůmyslového musea) nebo na webu. To má ovšem samozřejmě háček. Sice se o nich možná dozví více lidí, ale není z nich žádný příjem. Získávat příjmy přitom lze jen za omezených podmínek. „Pokud prodáváme v prodejnách, musíme pouze jako komisní prodej, což je v rámci
účetnictví i organizace nemožné u všech titulů,“ tvrdí stejný zdroj.

Při prodeji na konferencích, kde se cena publikace schovává do účastnického poplatku, se legálně nic vydělat nedá, výdaje se musí shodovat s příjmy z akcí. Samozřejmě je také možné publikace přímo zahrnout do neustále snižovaných rozpočtů. To však pro pracovníky rozpočtových organizací představuje další problém. „Museli bychom dopředu vědět částku, kterou budeme na výtisk potřebovat – dopředu odhadnout, kolik bude mít publikace stran, příspěvků, sponzorů atd., a to je prakticky nereálné,“ zoufá si redaktorka. Schopnosti i možnosti příspěvkovek získávat granty odjinud než ze státního rozpočtu jsou také velmi omezené.

Čtenářům nedostupné

Někde se situaci snaží řešit tak, že oslovují sponzory. Pak se ovšem někdy stává, že z výsledku není vůbec jasné, zda se jedná o odbornou či osvětovou publikaci, anebo jen o obal pro reklamu příslušné firmy. Navíc si spolunakladatel ponechává část výtisků pro reklamní účely; ta se k veřejnosti nedostane.

Peníze často chybějí na honoráře a práci členů redakčních rad a někdy i na oponentské posudky v případě, že je časopis recenzovaný. Do této kategorie se vydavatelé snaží v poslední době zařazovat stále více titulů, jelikož jim to umožňuje získávat granty na vědeckou činnost – či takovou činnost vykazovat. Proto patří k nejplodnějším vydavatelům především muzea: vydávají jako periodika především sborníky prací svých odborných pracovníků. I tady ovšem často přichází ke slovu nouze či nedostatek zdrojů. Například Národní muzeum, které samo vydává 12 specializovaných vědeckých periodik, v loňském roce přerušilo kvůli přípravě generální rekonstrukce vydávání přírodovědných svazků. Sborník Technického muzea v Brně pak z důvodů nedostatku prostředků již několik let nevyšel.

Pro čtenáře a zájemce o tyto tiskoviny však zůstává zatím zřejmě hlavním problémem nedostatečná propagace a dostupnost jednotlivých titulů. Z tohoto hlediska je neochota některých institucí hovořit o své vydavatelské činnosti celkem obtížně pochopitelná. Zvlášť v případě titulů, které jsou vydávány za vysoké částky v jen malých nákladech (Výroční zprávy Národního technického muzea o 50 či Památníku Terezín o 150 výtiscích), pak zarazí, proč nevycházejí jen na webu.