Jakkoli byli všichni velcí spisovatelé moderny zahrnováni zájmem a všestranně rozebíráni, patrně nikomu se tohoto zájmu nedostalo takovou měrou jako Marcelu Proustovi (jedině snad až na Kafku). Knihu mu věnovali tak rozdílní autoři jako Beckett, Nabokov, Ortega y Gasset nebo Deleuze a aspoň krátký článek patrně každý, kdo v druhé půlce 20. století psal a přemýšlel o literatuře. Monumentální sedmidílné Hledání ztraceného času působilo jako onen magnetový ostrov z pohádek Tisíce a jedné noci. I díky tomu jsou ranější Proustovy texty zcela ve stínu Hledání a svého vztahu k němu. A v případě románu, nebo spíše jeho zlomků, nazvaného Jean Santeuil je tomu tak zcela oprávněně. Proust ho začal psát v roce 1896 a pracovat na něm nadobro přestal v roce 1904 (práci na Hledání začal v roce 1905). Publikován byl ale až třicet let po jeho smrti,
v roce 1952, a znovu jinými editory v roce 1971. Z tohoto vydání vychází i to z roku 2001, z něhož byl pořízen český překlad.

Santeuil, Franteuil, Francoeuil, Francueil

Jednotlivé zlomky, z kterých Jean Santeuil sestává, byly patrně psány „jedním dechem“ a nikdy nebyly korigovány. Text je tak fragmentem, hlasem, který umlká… a znovu mluví, i když se často vynořuje na jiném místě (úlomky spojila do oddílů až práce editorů), nebo pod jiným jménem. Většina postav včetně titulní tak prostřídá více jmen, i když české vydání tuto skutečnost kvůli přehlednosti vypouští a pouze na ni upozorňuje v poznámkách pod čarou. Proust zde ještě píše ve třetí osobě, přestože na několika místech mimovolně sklouzne do první, a navrch celé dílo rámuje jako rukopis spisovatele C., vydávaný jeho mladým obdivovatelem po C.ově smrti. Důvodem obojího byla snaha udržet distanci
a zakrýt sebe sama v textu (s ohledem na rodinu), ale dost možná i rozkolísanost a nejistota, jakým směrem román vést – tedy skutečnost, že Proust ještě neměl svou metodu, jíž a v níž se uskutečňuje Hledání ztraceného času. Přesto je ale Jean Santeuil prvním pokusem o uchopení témat a motivů, které se budou vracet, propracované a prohloubené, v Hledání. Už zde se začíná
rozlévat proustovský veletok řeči, pomalu a mohutně plynoucí, charakteristický spíše než víry vášní stojatými vodami touhy.

Přístroje a náčrty…

V Čase znovu nalezeném Proust píše: „Dílo je jakýmsi optickým přístrojem, který spisovatel dává k dispozici čtenáři, aby mu umožnil poznat to, co by byl bez této knihy v sobě možná nezahlédl.“ Jean Santeuil je náčrtem tohoto přístroje, je prvním pokusem uskutečnit literaturu jako „ten život, který tak jako existuje u umělce, existuje v jistém smyslu v kterémkoli okamžiku u všech lidí“ (Čas
znovu nalezený). Už zde Proust píše o spisovateli Travesovi, že „jeho vyprávění s logickým spojováním slov a myšlenek bylo vyprávěním člověka, nacházelo se v něm prostě něco rozumného, společného všem lidem“, a na jiném místě říká Jeanovými ústy: „Jindy mi ale zase připadá, že svět druhých je zaplněn myšlenkami, které se už velice dlouho podobají mým, a že se i v budoucnu – a já si vysnil, že jim nabídnu přátelství knihou, kterou se sám teprve stanu – zrodí myšlenky, které se budou podobat těm jejich.“ Právě toto je jeden z pramenů působivosti a účinku Proustova textu (a jiným způsobem i Joyce nebo Woolfové): to, co sdílíme, tato soumeznost myšlenek a citů, v které se jeden druhému podobáme. A tak když čteme, jak se Jean probudil, „otevřel oči, spatřil odraz slunce na podlaze a uvěřil, že štěstí je na dosah“, uvědomíme si
existenci takových momentů, stvrzujících dostatečnost našich životů, i v nás samých.

 …nástroje a kameny…

Jestliže metaforou toho, jak pracuje dílo, je pro Prousta optický přístroj, metaforou Hledání ztraceného času (kterou použil i on sám), bývá často velkolepá stavba, katedrála. Jean Santeuil by v tomto smyslu byl staveništěm, rozvrženým ještě nezkušeným architektem a nakonec opuštěným. Kameny použité na tuto nedokončenou stavbu jsou ale tytéž a i nástroje zanechané dělníky na staveništi se nápadně podobají těm, které byly použity při stavbě dokončeného díla. Tak i Jean je snob a Proust splétá
úvahy o tom, že z „romanopisce zdvojeného snobem se každopádně stane romanopisec snobů“ a prostředí vysoké společnosti, v níž „blahobyt, koketerie, mlsnost a přepych jsou příjemní vládci, jejichž nesčetné zločiny, páchané denně a beztrestně už dlouhá staletí, udržují blaženost a zajišťují moc“, je primárním milieu textu.

Čas sice Jean ještě nehledá, ale na několika místech uvažuje o tom, že „věci, které se nás dříve dotýkaly, nám dnes nic neříkají, že vzpomínky odumírají, protože minulost už pro nás nemá smysl“. To je právě to vědomí ztráty, po kterém přijde hledání. A objevuje se i téma, důkladně přesunuté a ukryté, Proustovy homosexuality, spolu s žárlivostí, láskou a smrtí: „oddáváme se lásce stejně jako životu a nemyslíme přitom na nicotu“. Smrt Proust chápe jako něco, v čem i „ten nejmenší je veliký, protože se tím dotýká nicoty“. Láska, smrt a zapomnění – provázanost toho, co je, a toho, co není: „člověk musí sám milovat, aby věděl, že ho nikdo nemá rád. A když už sám nemiluje, je vždy velmi milován.“ Jako částečná, neúplná ozvěna budoucnosti, toho, co teprve přijde v Hledání – „i když láska propadá zapomnění, je nicméně s to určovat podobu lásky, která přijde po ní“ (Uprchlá).

 …jediný materiál

Jean Santeuil je cesta proti proudu skutečného veletoku, jímž je Hledání, který se nenapájí ani tak z pramínků a horských potůčků. Spíše z rezervoáru, soustavy tůní, někdy skoro bažiny. Ta je nespojitá a fragmentární, tekutina, která ji tvoří, je proti Hledání mnohem méně průzračná, ale přesto tatáž – a v mnoha případech doplyne až k němu. V Jeanu Santeuilovi minulost teprve začíná „otevírat srdce přítomnost“. Je cestou k tomu, co není „jen“ literaturou, ale živoucím myšlením, o setkání s nímž – i v podobě fragmentu, jakým je Jean Santeuil – by se dalo říci: „s tím, co budeme v budoucnu nejvíce milovat, se nejprve seznámíme jako s neznámými bytostmi, které nás něčím udiví“. Celé Proustovo rané dílo se dává do souvislosti buď s Hledáním ztraceného času nebo s osobností Prousta samého. Ale jakákoli hodnota, kterou bychom chtěli najít v Jeanu Santeuilovi, nespočívá v tom, co nám říká o Marcelu Proustovi v čase, kdy tento román psal. Je v tom, do jaké míry už tyto zlomky (které nikdy neměly být zveřejněny) naplňují, čeho chtěl dosáhnout a čeho dosáhl v díle, k němuž směřovaly, tedy v Hledání. Ve vědomí, že „na světě neexistuje nic, co by bylo zcela, ze všech stran známé, ale ani žádná věc,
která by byla zcela utajená“, v tom, že „postihnout něco z našich dojmů“ znamená „zachytit kus sebe sama, což je jediný umělecký materiál“ (Contre Sainte-Beuve).

Autor je publicista.