Jakou zkušenost nám dává moře? Je to odvaha k nezakotvenosti, ke svobodě, k rozplynutí v něčem, co nás přesahuje? Nebo k tomu, abychom se vzdali pevné půdy pod nohama a riskovali okouzlení zpěvem Sirén, který láká do hlubin? A čemu učí jeho absence? Na to vše odpovídá téma, které přichází v čase nejmoróznějším, v únoru. Básnířka Ingerborg Bachmannová napsala po své návštěvě Prahy v roce 1968 báseň Čechy leží u moře. Nalezla v ní naši zemi na dně moře a z obyvatel se rázem stali nezakotvenci, přístavní děvky, bohémové a tuláci, co nemají nic než „schopnost vidět z moře, jež je sporné, svou vyvolenou zemi“. Dubliňan Justin Quinn se snaží postihnout rozdíl mezi zážitkem mořského pobřeží a říčního břehu, Josef Vojvodík přemýšlí, jakou řečí promlouvá moře a zda je jeho harmonická krása slučitelná s elegickým prožitkem konečnosti, hudební dvojstrana se obrací k hudbě svázané
s kalifornským pobřežím. Je snad nekonečná bezbřehost připomínkou „jiných“ břehů? O hrůzách „druhého“ břehu podávají zprávy ztroskotanců v eseji francouzského historika Alaina Cabantouse. A nakonec jedna zásadní informace. Jak napovídá poopravené logo A2 na titulní straně, sídlo naší redakce se po téměř osmi letech přesouvá z přístavu v Americké 2 do hlubin pod Vyšehradem, do Krokovy 13. Pusťte si Beach Boys, začtěte se do Ádvojky a začněte snít o moři.