Nad sbírkou poezie Michala Jurmana je vztyčen kompoziční most stupnice C-dur. Každý název básně odpovídá jednomu tónu a na konci řady se autor vrací zpět po tónině až na samý začátek. Tento elegantní stoupavě klesavý rámec je ale bezmála posledním harmonickým konstruktem, který nám autor ve svém díle nabízí. I přes zaklínání Beethovenem či Lisztem v úvodní básni je pro celek Jurmanovy práce charakteristická spíše dezintegrace a disharmonie. Sémanticko-gramatické experimenty troskotají na jejich nešťastném využití bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Substituce tohoto druhu (například: „lo3“ namísto lotři nebo „o5“ namísto opět) jednoduše fungují, a i přes sebezapálenější snahu odhalit v kontextu jednotlivých veršů jejich významový, popřípadě rytmický potenciál je výsledkem nežádoucí čtenářské zmatení a následné zklamání. Další kotvou, která nemilosrdně táhne sbírku ke dnu, jsou časté homonymické hrátky na úrovni dětských říkanek (například: „záhada/ stočená/ za hada“ nebo „jitro v cele/ celé ve vůni/ jitrocele“). Výslednému dojmu příliš nepomáhá ani předmluva Ireny Táborské, v níž jsou právě tyto momenty označeny za kvalitní a nosné. Táborská navíc předkládá interpretační klíč ke kompozici sbírky jako „životní oblouk mezi narozením a smrtí“. S nadšenou, optimistickou výzvou k jeho hledání i k četbě (V)stupnic do novoduru však není možné souhlasit.

Barbara 2012, 72 s.