Ve Švandově divadle končí jedna éra. Po osmi letech uměleckého šéfování odchází ze smíchovské scény Dodo Gombár a loučí se vskutku velkolepě – do své poslední inscenace obsadil kompletní herecký soubor divadla. Ani výběr látky nebyl neambiciózní – sáhl rovnou po jedné z nejprodávanějších německých knih posledních desetiletí, románu Bratr spánku (1992, česky 2001) Roberta Schneidera. Pro divadlo ho adaptovala spisovatelka a dramatička Kateřina Tučková, která se Schneiderem sdílí zájem o různě utlačované menšiny, ať už charakteru národního, fyziologického nebo konfesního. Bratr spánku pojednává o zmrzačeném, ale geniálním chlapci a jeho nesnášenlivém okolí. A také o smrtící lásce.

Obavy z neznámého

Gombár je v aktuálním repertoáru svého do­movského divadla jako režisér podepsán ještě pod inscenacemi Krysař (2016) a Lámání chleba (2017). V kontextu těchto her se sázka na Bratra spánku v zásadě jeví jako logický krok. Krysař a Lámání chleba jakožto díla zpracovávající historickou látku, v nichž rovněž defilují svým způsobem poznamenaní jedinci, de facto připravila pro Bratra spánku půdu – jako by šlo o dovršení pomyslné trilogie. Aktuální inscenace zahrnuje množství velkých témat: odstrkovaného génia, boží zázrak, všeobjímající lidskou hloupost, tajemství rurální zemitosti, naději, zklamání, lásku i smrt. Hlavní hrdina, mladík Elias Alder, utrpí úraz, který ho navždy fyzicky zohyzdí, zároveň v něm ale probudí nevídaný dar sluchu a hry na varhany. Uzavřená horská komunita pro něj však nemá pochopení a i přes viditelné úspěchy, kterých Elias dosahuje, ho donutí k žalostnému konci.

Román má jedinečné předpoklady stát se velkolepým a zároveň komorním divadlem (však už byl zfilmován i převeden do opery). Nadčasová látka „obav z neznámého vedoucích k nesnášenlivosti“ koneckonců konfrontuje i dnešní realitu. Členové komunity se navzájem podporují ve vlastní omezenosti a utvrzují ve své zdeformované pravdě. Potenciál pro angažované divadlo je jasný. Gombár se svým tvůrčím týmem ale s látkou pracovali poměrně rozpačitě. Jacob Erftemeijer v hlavní roli proplouvá dějem v duchu „kristovského komplexu“, s prázdným pohledem upřeným kamsi do dáli. Zásadní scéna, která má ospravedlnit titul díla a připravit klíč k porozumění závěrečnému finále, během nějž do zapadlé vsi přichází potulný kněz a vyzývá občany k volné lásce, se odbude zhruba v polovině představení éterickou, křečovitě vyznívající vsuvkou, která je na předchozí i následující děj vyloženě „našroubovaná“. Přemlouvání faráře starým varhaníkem, ať si jde s chlapy zavdat do hospody, už vyloženě evokuje Jiráskův Hronov.

Naopak je třeba vyzdvihnout zcela ojedinělý výkon Andrey Buršové v roli Eliasovy matky. Od začátku do konce nepolevila a svou postavu skutečně žila – a že skýtala nejrůznější polohy, od submisivní manželky přes milující i nenávistnou matku až po kajícnou, leč hřešící služebnici boží.

Komentátorka dění

Odkaz na lidskou omezenost – tato možnost přesahu jinak spíše realistického příběhu 19. století do současnosti – se nicméně ztratil v upjatosti celku, který jako by patřil do doby před sto lety. Dokladem budiž i dnes už nevídaná postava komentátorky dění a zároveň porodní báby v podání Bohdany Pavlíkové, která jediná se ve svých replikách obracela přímo k divákovi. Taková postava se objevuje v kusech, jejichž režiséři nejsou schopni zásadní poselství předat jinak než doslovným komentářem. Například: „O kolik nádherných lidí už asi tento svět přišel, protože je Pán Bůh nechal zrodit tam, kde svůj dar nemohli uplatnit?“ Je to hezké a moudré, ale je nutné to takhle explicitně kázat z jeviště? To skutečně chodí do Švandova divadla diváci, kteří si to nedomyslí z představovaného? Nebují právě díky podobným doslovnostem lenost, která se ráda vtěluje do siláckých řečí a populistických nesmyslů?

Bratr spánku Dodo Gombára a Kateřiny Tučkové je v posledku řemeslně kvalitně udělanou inscenací a do Švandova divadla bezpochyby patří. I kameni musí být jasné, že lidé jako Elias jsou oběťmi a je třeba na to upozornit. Bohužel se tak děje způsobem nedotaženým a nebezpečně zkratkovitým.

Autor je divadelní a literární kritik.

Robert Schneider, Kateřina Tučková: Bratr spánku. Režie Dodo Gombár, dramaturgie Martina Kinská, scéna Lucie Labajová, kostýmy Lenka Odvárková, hudba a zvukový design Jacob Erftemeijer, Kryštof Blabla, hrají Jacob Erftemeijer, Tomáš Červinek, Denisa Barešová, Jan Novotný, Andrea Buršová, Bohdana Pavlíková ad. Švandovo divadlo, Praha, premiéra 8. 12. 2018.