CD, Toxo Records 2021

S jistou mírou zjednodušení by se improvizovaná hudba dala rozdělit na zvukové projevy, které lze přirovnat ke krajině, a produkci, jež má svou povahou blíže k události. Nahrávka Oliviera DiPlacida a Fritze Welche, vydaná na neapolské značce Toxo, nepochybně patří do druhého ranku. Zaznamenané dění je značně nesourodé a nic netrvá příliš dlouho, takže se jistě najde spousta uší, jimž budou znít improvizace francouzského kytaristy a amerického bubeníka jako změť zvuků bez jakéhokoli záměru, cíle a organizačního principu. Zvědavé uši budou naopak fascinovány tím, jak široká zvuková paleta se dá údery, třením, napínáním či rezonancemi vydolovat z tak obvyklých a v podstatě nezajímavých nástrojů, jako jsou elektrická kytara a bicí souprava. Oba zúčastnění patří k hráčům, pro něž má spojení volná improvizace doslovný význam: tvoří sonické události, v nichž opravdu není nic fixního. Zvláště DiPlacido mohl těžko zajít v aplikaci „volnosti“ dál – hraje totiž na kytaru s uvolněným krkem, s jehož pomocí lze měnit výšku tónů (nemluvě o tom, jak „volně“ se s takto skladnou kytarou cestuje). Welch má sice bubny připevněné na stojanech, ale hraje, jako by je měl rozložené na podlaze, a rozeznívá jejich blány i rámy nejrůznějšími předměty. Jestliže prostý poslech takové hudby jitří fantazii, koncert může být velmi zábavný, ale i poučný: jako přehlídka „mučících praktik“ na hudebních nástrojích. Po takovém zážitku si vaše mandolína už nikdy nebude ničím jistá…