V minulém latinskoamerickém Par avionu (viz A2 č. 11/2022) jste se mohli dočíst, že v Chile klesá jak popularita nového levicového prezidenta Gabriela Borice, tak podpora nově navržené progresivní ústavy – už podle jarních průzkumů by k jejímu schválení v plebiscitu nedošlo. Tento scénář se potvrdil v neděli 4. září, kdy Chilané a Chilanky dokument připravený demokraticky zvoleným ústavodárným shromážděním jasnou většinou odmítli: pro novou ústavu hlasovalo v referendu 38 procent voličů, proti bylo 62 procent. V platnosti tak zůstává ústava z roku 1980, která je poplatná Pinochetově diktatuře a blokuje výraznější sociální změny. Zatímco články typu „Tři klíčové důvody, proč vyhrálo ‚ne‘“ se v médiích začaly objevovat okamžitě, mladý sociolog Nicolás Tobar Jorquera publikoval svou analýzu na původně investigativním webu CIPER Chile s odstupem dvou dní. Chyby levicových segmentů chilské společnosti nechává stranou a ptá se, co výsledek vyjadřuje. Své teze shrnuje do tří bodů: 1. Odmítnutí ústavy neznamená konzervativní obrat nebo obhajobu současných poměrů, ale spíš nespokojenost s politickým systémem jako takovým. 2. Zvítězila anomie – tedy neschopnost společnosti nastolit řád na základě minima bodů, na nichž by se shodla. 3. Potvrzuje se fragmentace společnosti a nezpůsobilost politiků být ve spojení s lidem. K prvnímu bodu Jorquera dodává, že oslavy odpůrců nové ústavy se neodehrávaly na centrálních náměstích, ale především v bohatých východních čtvrtích Santiaga, tradičních baštách pravice. Proti ústavě se sice v povinném hlasování vyslovilo téměř osm milionů lidí ze všech koutů země, výsledek však nepovažovali ani tak za vítězství, jako za úlevu. To, že ani inkluzivní a participativní ústavodárný proces, spuštěný po „sociálním výbuchu“ z roku 2019, nedokázal zemi zbavit hlavního reliktu pinochetismu, je pochopitelně hořká lekce: zdá se, že „politický systém zkrátka nedokáže udávat tón sociálních změn“. Což ovšem platí nejen pro Chile.

„Jsem si jistý, že se papeži reggaeton líbí,“ cituje v textu z 2. září španělský katolický webový deník El Debate (navazující na významné meziválečné noviny téhož jména) hudebníka J Balvina. Slavný kolumbijský rapper, zpěvák a producent se o den dříve účastnil summitu Primer Vitae ve Vatikánu, kde se pětadvacet umělců z různých částí světa setkalo s papežem Františkem. J Balvin, který je občas označován za „krále reggaetonu“ (hudebního stylu původem z Portorika, který si získal celosvětovou popularitu), na vysvětlenou dodal, že „když má papež rád fotbal, určitě má rád i reggaeton“. S římským biskupem si prý rozuměli, a proto mu chce poslat své album. „Jste kazatelé krásy!“ řekl papež shromážděným umělcům, mezi nimiž byl i britský hudebník Marcus Mumford, mexický herec Eduardo Verástegui nebo americká herečka Patricia Heaton, a zeptal se jich, „jak mohou umělci přispět k tomu, aby bylo ve světě víc krásy, a jak se v něm mohou angažovat“. Podle J Balvina je argentinský jezuita „nejvíc cool papež, protože si na nic nehraje“. Jiná média se zase rozepsala o tom, jak si J Balvin pořídil s hlavou katolické církve selfie. Otázkou je, který z mužů na fotce má vlastně větší publikum – J Balvina totiž v pozici nejstreamovanějšího hudebníka na světě teprve nedávno vystřídal Bad Bunny a jen na You­Tube má jeho neznámější skladba Mi Gente přes tři miliardy zhlédnutí.

Ještě před šesti lety se zdálo, že vztahy Kuby a Spojených států směřují k normalizaci. Cesta prezidenta Baracka Obamy do Havany v březnu 2016 byla první návštěvou hlavy USA v ostrovní republice po mnoha dekádách. Symbolem probíhajícího uvolnění se stal koncert Rolling Stones, jehož termín byl kvůli Obamově návštěvě posunut a na nějž přišlo kolem půl milionu Kubánců. Nástup Donalda Trumpa nicméně znamenal konec sbližování. „Bylo to jako přestávka mezi dvěma školními hodinami,“ říká o tomto krátkém období kubánský spisovatel Leonardo Padura v rozhovoru pro konzervativní španělský deník La Razón ze 7. září. Právě do zmiňovaného období zasadil většinu děje svého nejnovějšího románu Personas decentes (Slušní lidé), který vyšel 31. srpna v barcelonském nakladatelství Tusquets, součásti mediálního molochu Grupo Planeta. Protagonistou je i tentokrát detektiv Mario Conde, spisovatelovo alter ego, pátrající po vrahovi starého stranického funkcionáře, jenž se podílel mimo jiné na represích proti spisovatelům. Druhá dějová linie se odehrává o sto let dříve a točí se kolem reálné postavy Alberta Yariniho, předního havanského pasáka s politickými ambicemi. Padura jako jeden z nemnoha slavných kubánských autorů žije celý život v Havaně a pravicový deník se ho pochopitelně zeptal, zda se jako spisovatel cítí svobodný. „Jako tvůrce svobodný jsem, píšu si, co chci. Když to dopíšu, zmáčknu enter a rukopis putuje k mému nakladateli v Barceloně. Na Kubě žádným cenzurním filtrem neprocházím,“ říká Padura, který je kritický jak ke kubánské vládě, tak k přístupu USA: represivní politiku Donalda Trumpa vůči Kubě podle něj nepocítil režim, ale spíš běžní Kubánci a jejich příbuzní ve Spojených státech. Zároveň je Padura držitelem kubánské Státní ceny za literaturu (2012) a dnes patří k nejpřekládanějším ostrovním autorům. Podle jeho detektivní tetralogie natočil Netflix seriál Four Seasons in Havana (Čtyři roční období v Havaně, 2016). V češtině dosud žádná jeho kniha nevyšla.