Sobotní večery mívali prarodiče vyhrazené pro sledování estrády, a pokud si vzpomínám, občas se i zasmáli. Zpětně bych rád věděl čemu. Ručníku, který pípá? Snad, ale na podobné momenty čiré absurdity došlo vzácně. Naopak běžný – a evidentně oblíbený – byl slovní humor založený na dvojznačnostech a „choulostivých“ narážkách. Příkladem budiž Felix Holzmann a jeho scénka Seznamovací kancelář, v níž za asistence Ivy Janžurové po úvodní otázce „Co tady máte na skladě?“ baví publikum tím, že místo o ženě mluví o sekačce na trávu: „Vepředu skoro nic nemá… Ten zadek je ňákej vodřenej nebo co… Vona bude dost používaná…“ O vděčnosti tohoto sexisticky formalistního vzorce lidové zábavy svědčí stejnojmenný výstup Luďka Soboty a Miloslava Šimka, v němž si komická postava napůl idiota, napůl incela rovněž vybírá z „toho, co je na skladě“, akorát že chce „něco čerstvýho“. I to stačilo k vyvolání salvy smíchu. Později – to už byla devadesátá léta – legračně blekotající „ještě větší blbec, než jsme doufali“ přitvrdil ve skeči o malíři, který shání „štětku“. Samozřejmě takovou, aby z ní nepadaly chlupy atd. Podrobnosti jsem zapomněl, pocit trapnosti a lehký odpor k mase rozchechtaných tváří a natřásajících se břich ovšem přetrval. Kus cesty od pečlivě dávkovaných náznaků k pořádné porci verbální prdelačky, respektive od Televarieté k Silvestru na Nově, ušla i Jiřina Bohdalová. Ta se s prvním rokem nového tisíciletí rozloučila v roli staré panny, která policii radostně hlásí, že byla znásilněna, na což Karel Šíp opáčí: „Vy byste to neměla ani tak voznamovat, jako spíš voslavovat!“ V té době už měla česká estráda lepší časy za sebou. Jen by mě zajímalo, jestli to způsobil konec cenzury, pokles sexuální frustrace, emancipace divaček nebo větší dostupnost porna.