„Za trest si letos na Světě knihy nekoupím žádnou knihu.“ To jsem si předsevzal, když jsem letmým pohledem do poliček vyhrazených nepřečteným titulům zjistil, že se v nich stále nacházejí i ty, které jsem zakoupil na veletrhu minulém. Hned vedle nich navíc leželo pár neotevřených výtisků z loňského Knihexu a slovenského Braku. Knižní fetišismus je nutkání, které není společensky nebezpečné a nemá ani problematické jádro spočívající v patologickém přesměrování sexuál­ních tužeb a pudů. Jenže také platí, že nepřečtená kniha je jako intimní vztah bez soulože. Když se nadto od útlého dětství považujete za vášnivého čtenáře, je těžké se s tím vyrovnat – každá pořízená knížka by se přece měla aspoň otevřít, když ne přímo dočíst… První výpravu mezi nakladatelské stánky zvládám na výbornou, v podstatě stačí hru „tuhle knihu si koupím“ přepólovat na „tuhle si nekoupím“. O něco těžší je setkání se známými, kteří se chlubí svými úlovky. Skutečná zkouška vůle ovšem přichází až v poslední hodině veletrhu, kdy řada nakladatelů vyhlašuje až padesátiprocentní slevy, což není zrovna málo. Stačí si uvědomit, že některé z knih by mohly posloužit jako dárky, a moje předsevzetí se začíná hroutit. Koupím tedy dva výtisky románu, který mě v poslední době nejvíce zasáhl. Koneckonců ty knížky nejsou pro mě. Další už ale ano: tuhle musím mít, protože o ní zrovna každý mluví, tamtu jsem zase chtěl vždycky, ale nikdy nebyla tak levná, a další mi vnutí přímo nakladatel. Asi není náhoda, že termín „tsundoku“, tedy pořizování knih, které pak nestíháte číst, vymysleli zrovna Japonci, jinak jde ale o fenomén, jenž zjevně nezná hranic. Některé texty jsou zkrátka odsouzeny k čekání. Dá se ale slast z četby nahradit uspokojením z hromadění? Pro jistotu jsem si už vymyslel plán na příští rok. Odkoukal jsem ho od důchodců a školáků, kteří si ze Světa knihy odnášejí jen záložky či letáky, jež jsou na stáncích zdarma. Ty bych mohl zvládnout přečíst.