Cesta komiksu k uznání za součást „vysoké“ kultury je ve všeobecném povědomí spjata především s grafickým románem – nejspíš proto, že právě román je od 19. století považován za vrchol písemnictví, což souvisí s faktem, že dokázal nejlépe zachytit buržoazní společnost. Bytostně komiksovým formátem je ale série sešitů. Vytvořit každý měsíc dvacet až třicet stránek přitom představuje pro scenáristu a hlavně kreslíře značné vypětí, zvlášť když se jednotlivé sešity skládají do rozsáhlých příběhů s mnoha zápletkami a postavami.

Pokud byste procházeli prestižní i méně prestižní seznamy nejlepších komiksů všech dob, můžete si vsadit na to, že přinejmenším jeden titul z „top desítky“ vyšel ve Vertigu. V této edici spatřila světlo světa řada komiksových legend a imprint amerického nakladatelství DC se rychle stal synonymem komiksu pro dospělé, který posouvá meze žánru.

Posouvat hranice

Osmdesátá léta byla v západní popkultuře zvláštní doba – na jedné straně přinesla boom hédonismu a konzumerismu, jak to se sžíravou ironií zachycují romány Breta Eastona Ellise, na druhé depresi. Sám Ellis reprezentuje skeptičtější polohu osmdesátek, kterou v hudbě představují Depeche Mode, ve filmu Lynchův Modrý samet (1968) a v komiksu Watchmen: Strážci (1986–1987, česky 2005). Kultovní dílo Alana Moorea a Dava Gibbonse reagovalo na přituhování studené války zcela jinak než reaganovské akční filmy s ikonickými svalovci. Namísto drcení kostí sovětských Ivanů autoři nabídli paranoiu, úzkost a morálně nejednoznačné postavy, které mají v krizové situaci k dispozici jen špatná řešení. Jejich počin spolu s dnes kultovním batmanovským příběhem Návrat temného rytíře (1986, česky 2012) od Franka Millera ukázal, že mezi čtenáři je zájem o dospělejší polohu super­hrdinského komiksu, který ukazuje svět v temnějších tónech a nebojí se otevírat i závažné aktuální otázky.

Vertigo sice vzniklo až v následující dekádě, stalo se však symbolem právě tohoto přístupu ke komiksu. Jeho zakladatelka, editorka Karen Berger, vystudovala anglickou literaturu a dějiny umění a v roce 1979 začala pracovat pro DC jako asistentka editora. Klíčovou roli pro zmíněné nové pojetí komiksu sehrála už jako editorka obnoveného komiksu Swamp Thing, v němž britskému scenáristovi Alanu Mooreovi, jednomu z nejslavnějších a nejuznávanějších komiksových „auteurů“, dala volnou ruku, aby postavu vědce, který se změnil v monstrum z bažin, přetvořil podle svého. Moore v osmdesátých letech z „Bažináče“ udělal skutečné monstrum a jeho sága se stala přelomovým dílem a předzvěstí Vertiga (kde později také vyšla). Právě ochota Karen Berger pomáhat autorům posouvat hranice toho, co je v mainstreamovém komiksu přijatelné, byla pro edici zásadní.

K nejslavnějším autorům, které Karen Berger do DC přilákala a kteří později vycházeli ve Vertigu, patřili britští tvůrci Neil Gaiman, Jamie Delano, Peter Milligan nebo Grant Morrison. Vlajkovými loděmi Vertiga se staly úspěšné série Sandman a Hellblazer, jež byly propojeny se zbytkem DC univerza, přičemž druhý z titulů získal prvenství nejdéle vycházejícího komiksu imprintu. První původní sérií se stal sandmanovský spin­-off Smrt: Vysoká cena za život (1994, česky 2007) s populární Morfeovou starší sestrou Smrtí.

Nitro superhrdinů

V začátcích produkci Vertiga žánrově vymezovaly hlavně fantasy a horor, brzy se ale přidaly také sci­-fi nebo gangsterky. Výčet proslulých vertigovských titulů by byl úmorně dlouhý, ale snad se sluší zmínit aspoň názvy a tvůrce těch nejslavnějších: Preacher – Kazatel (­1995–2000, česky 2004–2012) Gartha ­Ennise a Steva Dillona, Transmetropolitan (1997–2002, česky od 2009) Warrena Ellise a ­Daricka Ro­bertsona, 100 nábojů (1999–2009, česky 2007–2018) Briana Azzarella a Eduarda Rissa, Lucifer (2000–2006, česky od 2007) Mikea Careyho, Petera Grosse a Ryana Kelly­­­ho, Y: Poslední z mužů (2002–2008, česky 2008–2014) Briana K. Vaughana a Pia Guer­ry nebo Mýty (od 2002, česky od 2008) Billa Willinghama a Marka Buckinghama.

Celkem vyšly ve Vertigu desítky sérií mnoha žánrů. Ne všechny byly stejně dobré, ty nejzdařilejší ale patří k tomu nejlepšímu v komiksu vůbec – a lze říct, že i v literatuře jako takové. „Dospělost“ imprintu nespočívala zdaleka jen v tom, že jste na rozdíl od běžné produkce vydavatelství DC v sešitech mohli narazit na nadávky, sex a brutální násilí; projevovala se hlavně v hloubce a komplikovanosti vyprávění.

Už Mooreův Swamp Thing vnesl do příběhu o superhrdinském monstru otázky identity a změny, jež se pak jako velké téma vracejí v Gaimanově Sandmanovi, v němž titulní postava musí učinit rozhodnutí, zda se změní, nebo zemře. Schopnost (a nesnadnost) změny je jedním z ústředních motivů Mýtů, velkolepého postmoderního pastiše na klasické pohádky, který strhuje hlavně schopností vyprávět na jejich základě vlastní příběhy. Pohádkové postavy, přesazené do vynuceného exilu našeho světa, se musí vyrovnat s novým prostředím a část půvabu jejich příběhů tkví právě v jejich nečekaných proměnách. Nejde však jen o postmoderní hru – vyprávění o tom, jak jedna z hlavních postav, Bigby Wolf, tedy Big Bad Wolf neboli Zlý vlk z pohádky o třech prasátkách, dokázal pro lásku Sněhurky změnit svou monstrózní podstatu, vyvolává nejen pobavení, ale také emoce.

V opozici proti všem zmíněným postavám stojí Careyho Lucifer, posedlý tím, aby jej nic nedeterminovalo zvnějšku a aby vždy určoval sám sebe. V tom však nevyhnutelně selhává, protože ani on se nedokáže oprostit od všech vazeb, náklonností a závazků. A už proto, že ve svých příbězích často přenechává prostor méně egocentrickým postavám, je těžké necítit k Miltonem inspirovanému Světlonošovi sympatie.

Filmy a seriály

Na filmové a seriálové adaptace neměla díla z Vertiga ani vyloženou smůlu, jako mají v poslední době ikonické postavy DC, ale ani výrazné štěstí. Vedle generické detektivky Lucifer (2016–2019), která nemá se záběrem a hloubkou komiksu nic společného, či podobně laděného Constantina (2014–2015) vznikl také vcelku povedený Preacher (2016–2019), který ovšem přebírá i největší slabinu své předlohy – pokud vám nevyhovuje poněkud juvenilní humor a místo sofistikované narace nedáváte přednost extrémním dávkám násilí, budete se nudit.

V roce 2021 premiérovaly dvě postapokalyptické vertigovské adaptace: netradiční Sweeth Tooth, okouzlující ponorem do podivnosti postepidemického světa, ve kterém žijí děti se zvířecími rysy, a Y: Poslední z mužů, v němž přijdou o život všichni muži kromě lúzra Yoricka. Očekávanou událostí byl loňský seriálový Sand­­man. Debaty, které seriál vyvolal změnami rasy a genderu několika postav, však překryly skutečnost, že není dobře odvyprávěn a působí jako rozpočtově přepálené ochotnické snažení skupinky modelů a modelek. Nejlepšími adaptacemi tak zůstávají Dějiny násilí a Constantine z roku 2005. Komiksu Johna Wagnera a Vince Locka se svým nezaměnitelným způsobem chopil režisér David Cronenberg, který vytvořil zneklidňující snímek, na němž neznalý divák nejspíš ani nepozná, že se jedná o komiksovou adaptaci. Druhý z dvojice snímků, natočený Francisem Lawrencem na motivy Hellblazera, sice anglického lovce démonů přesadil do Los Angeles, ale má dodnes okouzlující depresivní atmosféru a hlavní postava patří k nejlepším rolím Keanu Reevese.

Vertigo sice skončilo s odchodem Karen Berger v roce 2020 a jeho tituly přešly pod DC Black Label, v komiksové historii však zanechalo nesmazatelnou stopu. Vracet se k vrcholům této edice pořád stojí za to.