Českému fašismu není ve světové historiografii věnována velká pozornost. Kromě téměř neznámé monografie Davida Kellyho z roku 1995, která je navíc plná faktografických chyb, bychom toho mnoho nenašli. Stanley Payne ve své zásadní a dodnes nepřekonané šestisetstránkové práci A History of Fascism: 1914–1945 (Dějiny fašismu 1914–1945, 1995) věnoval českému fašismu přesně dvě strany. Roger Griffin se spokojil s konstatováním, že fašismus v meziválečném Československu byl marginalizován československou liberální demokracií, a na svém kursu dějin fašismu, jejž po desetiletí vedl v Oxfordu, označil Československo za „černou díru“ v jeho studiích. Ani ne tak proto, že by žádné místní hnutí neexistovalo nebo bylo bezvýznamné, ale jednoduše proto, že o něm v anglicky psané historiografii nebylo téměř nic známo. Jiný přední historik fašismu Constantin Iordachi vysvětluje tento nezájem jednak omezeným vlivem fašismu na československou politiku a pak také zakládajícím mýtem kolektivní identity, na němž stálo meziválečné Československo: mýtem demokratického, tolerantního a kosmopolitního přesvědčení Čechů a Slováků.

Navzdory existenci kvalitativně i kvantitativně úctyhodných prací Iva Pejčocha a Tomáše Pasáka se ani čeští a slovenští historici většinou nedostali dál než k popisnému zaměření na základní politické dějiny tuzemského hnutí, jeho neúspěch ve volbách a sice obskurní, ale zajímavé a čtenářsky lákavé násilné epizody jeho historie. Až příliš často je v české historiografii zdejší fašismus popisován jako okrajové hnutí, které nemělo co nabídnout a bylo primitivní, vulgární či ideologicky vyprázdněné. Otomar Krejča ve svém pokusu o bilanci českého fašismu hovořil o jeho „nekoncepčnosti a extravagantní dobrodružnosti“ a „grotesk­nosti jeho vůdců“. V jedné z prvních ucelenějších poválečných prací Miroslav Gregorovič konstatuje, že český fašismus nedošel dál než ke křečovité nápodobě italského vzoru, a pokud jde o vlastní ideologii fašistů, „budí jejich teoretická produkce úžas svým primitivismem (…), ale i mírou demagogie“.

Nebyli jsme pozadu

To vše samozřejmě ve velké míře platí – ovšem za předpokladu, že srovnáváme český fašismus s demokratickými stranami. Při takovém srovnání jeho program a ideologie skutečně vyznívají nekoncepčně, prázdně, ba primitivně. To se však týká naprosto všech fašistických stran na světě – žádný fašistický ideolog nikdy nevypracoval žádnou smysluplnou a skutečně ucelenou koncepci či politiku. Každá fašistická strana kdekoli ve světě ve srovnání s těmi demokratickými „budí úžas svým primitivismem“ – úplně stejně jako český fašismus. Proto má smysl srovnávat jej pouze s jinými fašistickými stranami a hnutími a toto srovnání nevyznívá zdaleka tak jednoznačně.

Je sice pravda, že ani Radola Gajda, ani žádný z ideologů českého fašismu nevytvořil koherentní ideologii, ale největší a v podstatě jediná relevantní fašistická strana meziválečného Československa, Národní obec fašistická (NOF), byla intelektuálně a ideově srovnatelně vyspělá s předními fašistickými hnutími ve světě. Například Britská unie fašistů bývá často označována za hnutí s nejpropracovanější ideologií a nejracionálnějším a nejpodrobnějším politickým programem. Alexander Raven­-Thomson ve své knize The Coming Corporate State (Budoucí korporativní stát, 1935) představuje vizi, jak by měl v praxi vypadat fašistický korporativní stát v Británii. I tak jde o útlou knížečku, která má ve většině vydání jen několik desítek stran.

Národní obec fašistická publikovala podobný materiál – svou vizi fašistického korporativistického státu v Československu. Jednalo se o třísvazkovou knihu Stavovská demokracie národního státu, vydanou v roce 1933. Oficiálně byl jejím autorem vůdce hnutí Radola Gajda, ale ten ji zcela určitě nenapsal. Nejpravděpodobnějším autorem je právník Jiří Branžovský, který se zase inspiroval dřívějšími pracemi českých fašistů, například Fašistickým státem Otakara Leblocha z roku 1927. To ale není tak podstatné. Srovnáme­-li oba klíčové texty dvou velmi podobných fašistických hnutí, úspěšně marginalizovaných demokratickými silami, výsledek nás asi překvapí. Vize NOF, která má „vzbuzovat úžas svým primitivismem“, je mnohem podrobnější a konkrétnější než jeden z nejdůležitějších textů hnutí, jejž mnozí historici (například Matthew Feldman, Martin Pugh a další) považují „ve své propracovanosti a intelektuální sofistikovanosti“ za fenomén „nemající mezi evropskými fašistickými stranami obdoby“. Ponechme pro tuto chvíli stranou, že šlo o nerealistické, často protichůdné, místy naivní a někdy i pošetilé a hloupé vize pomýlených lidí. Zde nám jde o to, že srovnáme­-li Národní obec fašistickou a český fašismus obecně s jinými fašistickými hnutími, stěží můžeme hovořit o ideové zaostalosti, nekoncepčnosti či primitivismu.

Hrůza z dekadence

Mezi členy Národní obce fašistické bychom našli několik vzdělaných mužů a žen i vůdčích osobností intelektuálního života meziválečného Československa – problém je, že historiografie má často tendenci je zcela ignorovat. Kromě Jana Scheinosta, „jediného inteligentního ideologa českého fašismu“ (Tomáš Pasák), to byl například přední český přírodovědec, ornitolog a entomolog Vladimír Balthasar, který dosáhl několika významných ocenění. Zároveň byl poměrně aktivním členem NOF a často přispíval do stranických publikací svými tvrdě antisemitskými texty. S posedlostí psal o dekadentní mezinárodní kultuře, „degradované na složku pakultury proletariátu“, a o židovském nebezpečí. Kultura podle jeho představ měla být čistě národní – ať už to znamená cokoli – a řídit se darwinovskou soutěží. Byly to podle něj „socialismus a komunismus na straně jedné a mezinárodní židovství na straně druhé, které se vynasnažilo, aby smazalo hranice mezi národy, zbavilo je vůle po soutěžení, jež jedině může vésti k vzestupu“.

Vedle Balthasara patřila k významným členům NOF a častým přispěvatelům fašistických tiskovin také významná česká designérka, šperkařka, malířka a grafička Valérie Hachla­-Myslivečková. Bila na poplach proti liberálním, emancipovaným ženám a zhoubným ideologiím přicházejícím ze zkorumpované západní Evropy. Přestože tyto ženy „najdete všecky u Červeného kříže, v různých sociálních péčích, Ywkách a jak se všechny ty zaopatřovací ústavy jmenují“, o skutečnou charitu a upřímnou pomoc národu jim podle Hachly­-Myslivečkové nešlo, protože „v jejich kabelách z pravé krokodýlí kůže najdeme zcela jistě politickou legitimaci některé socialistické strany“.

V členstvu Národní obce fašistické figurovali také děkan a profesor Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Rudolf Dominik, středoškolský učitel a vynikající sportovec, držitel několika československých a ruských rekordů, Ferdinand Karel ­Šnepp, dále akademický malíř Alois Zabloudil, historik umění a kritik Jan Maria Augusta, středoškolští profesoři Karel Mirvald či Ladislav Švejcar a mezi přispěvateli „měsíčníku pro fašismus“ Stěžeň bychom našli také přední architekty, jako byli Břetislav Štorm nebo Rudolf Mikuta.

Navzdory skromnému počtu členů NOF (realistické odhady se pohybují kolem 40 až 50 tisíc členů na počátku třicátých let) a mi­zerným výsledkům ve volbách (0,96 procenta hlasů v roce 1929 a 2,4 procenta v roce 1935) se fašismu v Československu, stejně jako v jiných evropských státech, podařilo získat řadu významných osobností veřejného života. Patřit v meziválečném Československu k fašistům neznamenalo automaticky být vyvrhelem – opět jako v jiných evropských zemích. Mnoho lidí, zejména mladých, vnímalo fašismus a komunismus jako moderní, pokrokové ideologie a jediné dvě alternativy v budoucnosti, která se měla obejít bez zastaralé a nefunkční liberální demokracie.

Bořit vše nezdravé

Ideologie Národní obce fašistické byla kombinací českého ultranacionalismu a šovinismu s předsudky vůči Němcům a Židům, silným antimarxismem a vizí národa v krizi, jenž potřebuje politickou a morální obnovu, znovuzrození dosažitelné jedině formou očisty od nepřátel. Tato témata zůstávala v ideologii a politickém programu NOF přítomná po celou dobu její existence. Stejně jako u jiných fašistických hnutí v Evropě a ve světě nešlo ani českým fašistům pouze o zničení stávajícího politického, hospodářského, kulturního a sociálního systému. Jejich ideologie měla i „pozitivní“ rozměr. Z popela demokracie měl povstat fénix nového světového řádu. Mýtus znovuzrození a negativně­-pozitivní dialektika, jak je identifikoval Roger Griffin, jsou v ideo­logii NOF zcela zřejmé. V pamfletu Základní myšlenky fašistického vládního programu z roku 1926 se dočítáme, že „fašismus jest postaven před dva velké úkoly: boj se stávajícími zlořády, korupcí a komunisticko­-ži­dovsko­-německou hydrou, úkol negativní“. Pozitivním úkolem je pak „výstavba nového ryze nacionálního státu, který vyhovuje všem vysaditelným právům českého národa v zemích koruny Svatováclavské a slovenského na Slovensku. Nutno věnovati vše pro dosažení vznešených cílů jednotného národa Čechů a Slováků.“

Jedním z prvních ucelených příspěvků k české fašistické ideologii byla již zmíněná kniha moravského novináře Otakara Leblocha Fašistický stát. Pro Leblocha byl fašismus „zrevolucionovaný nacionalismus, který nastupuje novou, slavnější éru světového dění po liberalismu a socialismu“. Jádrem jeho palingenetického vidění světa byla představa, že zbabělost, zrada a zkaženost demokracie již dosáhly vrcholu, morální úpadek a rozklad mrzačí národ a řešení navrhovaná politiky jsou jen lži. „Moderní doba, doba vynálezů a technického a úžasného pokroku,“ tvrdil Lebloch, „vyvolává hotové zázraky také v politice a na vleklé choroby politické vynalezla moderní lék.“ Tímto lékem měl být samozřejmě fašismus. Jak napsal jeden z „otců zakladatelů“ českého fašismu Zdeněk Zástěra ve svém pamfletu Co je fašismus a co chce, rovněž z roku 1926, „fašismus boří vše nezdravé a života neschopné“, což ovšem neznamená, že by byl reakčním hnutím. Naopak, „nejsa hnutím destruktivním, nýbrž eminentně konstruktivním, jest pln činorodé síly a poctivého oceňování hodnot (…) Odvrací lidstvo od otupujícího materialismu, vrací mu zase radost ze života.“

Fašisté proti nacistům

Pro členy Národní obce fašistické byla charakteristická zejména nenávist k demokracii, Masarykovi, Benešovi a politikům z Hradu. Jako alternativu nabízeli ve svém politickém programu korporativní – stavovský – stát podle italského vzoru. Hlavním úkolem fašismu bylo překonání třídní společnosti a nastolení „skutečné“ spravedl­nosti a rovnosti. Toho mělo být dosaženo návratem k funkčnímu středověkému řádu. Stejně jako fašisté v jiných evropských zemích chtěli i ideologové NOF vytvořit stát, v němž by volby nebyly založeny na geografickém rozdělení, jako je tomu dnes, ale na příslušnosti ke stavům. Jeden z klíčových teoretiků českého fašismu Jan Scheinost ve svém článku Stavovský stát z roku 1928 tvrdil, že „hospodářské zkušenosti s demokracií jsou trapné. Najděte rozumného člověka, který by pochopil, že pokrývač má totéž právo mluviti do zákona o stabilizaci měny jako peněžník a národohospodář nebo že učitel rovným hlasem pomáhá dělati zákon o živnosti pokrývačské jako pokrývač. Každý nechť se stará o věci, jimž může nejlépe rozuměti podle svých životních zkušeností, podle svého povolání a osudu.“ Ačkoli to v různých programech NOF nebylo výslovně napsáno, znamenalo to samozřejmě zánik jakékoli politické plurality. Volby na základě stavovské příslušnosti předpokládaly, že se o nominace postará pouze jedna strana.

Český fašismus byl nicméně jedinečný ve své zahraničněpolitické orientaci. NOF byla striktně protiněmecké hnutí a její členové vystupovali jako odpůrci nacismu. V roce 1938 patřili k nejhlasitějším zastáncům obrany republiky před německou hrozbou a během války mnozí z nich – včetně vůdce hnutí Radoly Gajdy – podporovali protinacistický odboj, často i za cenu vlastního života (několik odbojářů z Národní obce fašistické zahynulo v nacistických vyhlazovacích táborech).

NOF naopak prosazovala vizi panslovanského, československo­-polsko­-jugoslávsko­-bulharského, případně československo­-polského spojenectví (Severoslavia, Severní Slávie apod.). Objevovaly se i plány útoku na Sovětský svaz a osvobození bratrského ruského národa zpod nadvlády židovského komunismu. Prvořadým cílem československé zahraniční politiky mělo být vytvoření jakéhosi sjednoceného slovanského státu od Baltu po Středozemní moře, který měl být jedinou zárukou zastavení německé expanze na východ (Drang nach Osten).

Mýtus demokratického Československa

Český fašismus se objevil ve dvacátých letech 20. století, záhy po vzniku první Československé republiky. Na rozdíl od Itálie nebo Německa, kde fašismus získal značnou podporu obyvatelstva, zůstávala česká fašistická hnutí relativně okrajová. Mnozí autoři z toho vyvozují, že v „ideologicky demokratickém“ prostředí první republiky chyběly podmínky pro vznik skutečně silného a vlivného fašistického hnutí, jehož existence by v demokratickém Československu byla vlastně oxymóron. Tradiční odpor Čechů vůči autoritářství je nicméně z velké části mýtus vytvořený účinnou státní propagandou, který již řada badatelů úspěšně dekonstruovala.

Přestože si Československo udrželo demokratické instituce déle než mnoho okolních států, byla jeho demokracie křehká a země měla řadu vážných problémů, včetně vnitřního etnického napětí a obecné náchylnosti k autoritářským ideologiím, podobně jako v jiných evropských státech. Československá meziválečná společnost nebyla vůči fašismu zdaleka tak imunní, jak by se na první pohled mohlo zdát. Svědčí o tom koneckonců i relativně hladký a bezproblémový přechod od demokracie první republiky k autoritativnímu systému druhé republiky a následně k protektorátu. Nemluvě o slovenské části republiky, která se pod vlajkou samostatného státu postavila po bok Německa, a 1. září 1939 se tak stala jednou ze zemí, jež rozpoutaly druhou světovou válku.

Přestože české fašistické strany nikdy nedosáhly výrazného volebního úspěchu, určitý vliv na tehdejší politický diskurs měly. Přispívaly k polarizaci veřejného života, často určovaly témata veřejné debaty, a nebýt katastrofální neschopnosti Radoly Gajdy jako politického vůdce a zároveň nekompromisně antifašistického postoje státních orgánů, mohla by historie fašismu v Československu dnes zabírat v učebnicích dějepisu mnohem více stránek. Český fašismus nebyl v zásadě slabší a méně rozvinutý než fašismy v jiných zemích meziválečného období. A česká společnost nebyla zásadně jiná nebo odolnější.

V celosvětovém kontextu šlo tedy o hnutí spíše okrajové, ale ideologicky srovnatelné: ačkoli bylo politicky marginalizované, je­­ho ideologické základy – ultranacionalismus, vize násilné očisty národa, asanace jeho morálních a duchovních principů na základě inspirace z mytizované historie a idea nového korporativistického řádu – úzce souvisely s širšími fašistickými proudy v Evropě. Podobně jako jiná fašistická hnutí usilovalo i to české o překonání stávajících politických systémů a slibovalo obnovu národa prostřednictvím zničení jeho nepřátel, mezi něž patřili komunisté, Židé, Němci a samozřejmě zastánci liberální demokracie.

Navzdory často zmiňované intelektuální primitivnosti českého fašismu vytvořila Národní obec fašistická ideologii a politický program, který se vyrovnal jiným, významnějším fašistickým hnutím. Detailní vize korporativistického státu, jak byla nastíněna v textech jako Stavovská demokracie národního státu, odráží úroveň ideologické propracovanosti, která zpochybňuje převládající historiografický pohled. Český fašismus se sice nestal významným hráčem, ale byl embryem, které se za příznivějších okolností mohlo vyvinout v obludného totalitního molocha, jakého známe z dějin Itálie a Německa. Jak ukazuje historiografie posledních desetiletí, zkoumání menších hnutí a jejich zapojení do složitých vědeckých debat o fašismu a jeho povaze je mimořádně důležité. O fenoménu fašismu nám toho mohou říct více, než bychom si mysleli.

Autor je historik a vyučující na Anglo­-American University Prague.