Johanu probudil zvonek. Poté zaslechla bouchání na dveře. Když otevřela, venku stálo několik lidí v uniformách. Tvrdili, že jsou policisté, kteří pátrají po zločinci, ukázali jí fotku muže, jehož neznala, a domáhali se vstupu dovnitř, protože tu měl bydlet. Když je požádala, aby jí ukázali povolení k prohlídce, ignorovali ji. Její manžel byl ze situa­ce nervózní a řekl jí, ať je pustí dál. Sotva tak učinila, nahrnuli se do obývacího pokoje a začali pokřikovat, že jsou příslušníci celní správy a cizinecké policie a že jim všichni obyvatelé domu musí ukázat doklady. Johanina neteř se synem před několika lety opustili Honduras a nyní tu žili s ní. Ačkoli byli nahlášení na imigračním úřadě a měli povolení k pobytu, bylo to jedno – ICE je stejně deportovala.

Americká celní správa a cizinecká policie (U. S. Immigration and Customs Enforcement) neboli ICE vznikla v roce 2003, aby „prosazovala bezpečí země a veřejnosti“ střežením federálních hranic, řízením celnic i mezinárodního obchodu a vymáháním imigračních zákonů. V posledních letech ovšem její metody působí čím dál agresivněji a snad i protiústavně. Mnohé komunity se v reakci na to semkly, aby chránily práva svých členů bez dokladů. Popularita tohoto hnutí narůstá a některé americké státy, okresy a města se dokonce začaly označovat za „azyly“ (sanctuary), přičemž omezily spolupráci s federální vládou stran dodržování přistěhovaleckého práva. Mimo to odmítají dobrovolně poskytovat prostředky na pomoc ICE a tvrdí, že pokud se imigranti bez dokladů přestanou tolik obávat deportace a rozbíjení rodin, budou pak spíše nahlašovat trestnou činnost, využívat zdravotnických a sociálních služeb a zapisovat děti do škol.

Přestože se koncept azylu ve Spojených státech vždy týkal především zákonů o přistěhovalectví, jedná se také o fenomén spojený s architekturou a prostorem. Za omezování práv během zatýkání imigrantů částečně může i povaha míst, na nichž ICE běžně zasahuje, jako jsou například domovy, pracoviště nebo soudy. Proto potřebujeme architektonické zásahy, které by podobným nespravedlnostem učinily přítrž. Co vlastně architektuře brání v podílení se ve větší míře na „azylovém hnutí“? Samozřejmě ne každý stavební zásah vede k řešení. Architektura by si ale měla jako obor být vědoma své zodpovědnosti a usilovat o společenskou změnu tím, že se spojí s jinými disciplínami, zejména s právem.

Jak architektura, tak právo o sobě prohlašují, že dělicími čarami, jež zavádějí, utvářejí jasně vymezené hranice. Zatímco právo pomocí zákonů rozlišuje mezi dobrem a zlem či spravedlností a nespravedlností, architektura se podobně pokouší odlišit vnějšek od vnitřku nebo vrch od spodku prostřednictvím zdí, podlah a střech. Tyto dělicí čáry jsou však ve skutečnosti velmi nejednoznačné a instituce typu ICE toho snadno zneužívají.

Ke zneužitím většinou dochází ve vězeních, v bydlištích, na pracovištích a v soudních budovách. Azylovému hnutí se možná podařilo z větší části omezit působení ICE ve vazbách a věznicích, ale v domovech, práci a soudních institucích se mu to příliš nedaří. Těmto místům by přitom architektonické zásahy prospěly hned v několika ohledech, ať už na soukromé, veřejné, městské či institucionální úrovni. Jednotlivé nespravedlnosti na sebe totiž berou různou podobu. Někdy se jedná o zjevné porušení práva, jako je vynucené povolení k prohlídce, jindy jde o méně jednoznačná etická pochybení, kupříkladu s ohledem na rovnost před zákonem u soudu.

Možné zásahy by se daly rozdělit do tří kategorií: 1. nejpragmatičtější – v domácnosti; 2. částečně pragmatické/ideologické – na pracovišti; 3. nejideologičtější – u soudu. Tato trojice problematických oblastí by se měla stát součástí debaty o azylech.

Domov

Vraťme se ještě k příběhu Johaniny neteře a syna, který vychází ze zprávy Právního centra pro chudé amerického Jihu (SPLC) z roku 2016. ICE v tomto případě vstoupila do soukromého obydlí, aniž by měla povolení k prohlídce nebo důvodné podezření. Vstup si navíc vynutila nátlakem a následně prohledala celé okolí včetně míst, na něž obyvatelé nemohli mít vliv. Domov většinou chápeme jako místo, kam patříme, kde jsme sami sebou a připadáme si tam v bezpečí, což mají Američané zakotveno v ústavním právu na soukromí a architektonicky to umožňují zdi obydlí, která lidem poskytují ochranu a útočiště. Hlavní dělicí prvek mezi soukromým a veřejným je práh, jenž představuje hranici i přístup, vymezený zpravidla architektonickým prvkem dveří.

Co kdyby byl ovšem tento „práh“ posílen a tvořily ho troje dveře? To by zátah ICE jistě proběhl jinak. Tímto způsobem by vznikly další dvě komory – první zvukotěsná, zajišťující obranu před nátlakem, a druhá nepropustná, jež by agentům zabránila prohledat celé obydlí. Pokud by Johaně nadále odmítali ukázat povolení k prohlídce, mohla by zavřít špehýrku ve dveřích, aby nemusela poslouchat jejich lži a výhrůžky. Jakmile by si uvědomili, že je neslyší, odešli by.

Za ideálních okolností by si tedy agenti vlivem architektury nedokázali vynutit souhlas ke vstupu. Ani to by je nicméně nemuselo odradit od toho, aby zkrátka vykopli dveře a byt prohledali i bez povolení. Dveře vykopnuté proti směru otevírání už ale lze využít jako důkaz při soudním řízení proti ICE. Johaninu neteř ani syna by to sice před zatčením nezachránilo, ale mohlo by to vytvořit právní precedent, který by ICE do budoucna znemožnil takto vtrhnout k dalším rodinám.

Architektonické opatření lze jakožto materiální konstrukci vždy nějakým způsobem zničit. Jednoduché architektonické kroky, jako je změna směru otevírání dveří, by ale mohly ovlivnit způsob, jakým se na selhání materiálu bude nahlížet. Řada vylomených dveří se může stát důkazním materiálem, který ovlivní rozhodnutí soudu v neprospěch agresivních deportačních taktik ICE, což by mohlo změnit právní výklad toho, jak by měl vypadat souhlas se vstupem do obydlí.

Pracoviště

Nyní se zaměřme na pracoviště, konkrétně na továrny. Tovární budovy se ve Spojených státech staly symbolem síly, průmyslu a kapitálu. Každý metr čtvereční je zde uspořádán tak, aby jednotlivé výrobní prvky podávaly co nejlepší výkon a byly neustále pod kontrolou, a to včetně zaměstnanců. V plánu budov se společné prostory sloužící osobním potřebám, jakou je odpočívárna nebo kuchyňka, nacházejí na okraji hal, aby byly pracovní plochy co nejotevřenější. I když toto rozdělení prostoru na veřejnou a soukromou část komplikuje příslušníkům ICE práci, umístění společných místností jim zátah naopak usnadňuje a umožňuje zatýkat hromadně.

Deník The New York Times uvádí, že v dubnu 2018 zadržela ICE v masně ve státě Tennessee celkem 97 zaměstnanců. Raymunda zrovna u linky porcovala maso, když najednou zaslechla ostatní křičet: „Inmigra­ón!“ Odhodila řeznický nůž a utíkala ke dveřím, jenže agenti ICE mezitím stihli všechny východy obklíčit. Zkusila se ukrýt mezi krávy, ale našli ji. Následně zatkli všechny přítomné Hispánce, z nichž mnozí měli pracovní povolení a jeden byl americkým občanem. Povolení k prohlídce pracoviště sice dovoluje agentům ICE zadržet všechny osoby, které podezírají z toho, že jsou „ilegálními přistěhovalci“, nicméně jejich přístup v duchu „napřed všechny zatknout a až potom klást otázky“ se dá označit za formu rasismu.

Povolení k prohlídce pracoviště se získává snadno a mnohdy agentům ICE dává právo prohledat celý areál s výjimkou příbytků pracovníků. Vezmeme­-li tento právní aspekt v úvahu, můžeme si představit továrnu, která by měla ubytování pro zaměstnance na střeše – šlo by o místnosti se silnými zdmi a nízko umístěnými okny, aby se interiér zvenku nedal pořádně prohlédnout. Během zátahu by se zde mohli lidé skrýt před zraky agentů, kteří by kvůli umístění oken neviděli nikomu do obličeje. Ideálně by tak architektura zabránila rasistickému profilování.

Ve hře jsou ovšem i další mocenské dynamiky a úspěch nelze zaručit. Tento návrh totiž vystavuje pracovníky mnohým jiným nebezpečím. Ředitel továrny má například pravomoc povolit ICE soukromé prostory prohledat a jejich obyvatele případně zadržet. Tím by se navíc mohl účelně zbavit těch zaměstnanců, kteří požadují lepší mzdu nebo pracovní podmínky. Ačkoli by tento architektonický zásah zamezil rasistickému profilování a hromadnému zatýkání, dal by příliš velkou moc do rukou továrního vedení. Situa­ce je v tomto případě příliš složitá na to, abychom ji vyřešili jen pomocí architektury, a vyžaduje spíše úpravu pracovního práva. Překrývání sfér bydlení a práce v mezích architektury ovšem naznačuje spojitost mezi spravedlivým pracovním právem a spravedlivými zákony v oblasti bydlení.

Soud

Závěrem se podívejme na soudní budovy. Poptávka po větší kontrole, účinnosti i zabezpečení změnila tento typ stavby z veřejného prostoru sloužícího potřebám občanů v uzavřenou instituci. Vlivem regulace, segmentace a centralizace dala architektura vzniknout složitému hierarchickému prostoru, jehož existence je v přímém rozporu s ideálem rovnosti před zákonem a dostupné spravedlnosti. Tato vnitřní komplikovanost se ukrývá za velkolepou fasádou ozdobenou monumentálními motivy. Budovy soudů dávají na odiv své institucionální oprávnění a zároveň se snaží odvést pozornost od chaotických prvků právního systému, jako by se nám snažily sdělit: „Věřte nám. Víme, co děláme.“

Hierarchickou organizaci pohybu osob v budovách soudů umožňují chodby, které zjednávají nerušený průchod soudcům i porotcům. Řešení pohybu po instituci ovlivňuje mínění veřejnosti o spravedlnosti soudu, ale také zajišťuje přístup agentům ICE, kteří mnohdy zneužívají zadní vchody, aby nemuseli nikoho zatýkat všem na očích.

Podle rozhlasové stanice Michigan Radio se Sergio Pérez García vydal v březnu 2018 k soudu v naději, že se mu podaří získat do opatrovnictví své tři děti. Místo toho ho zadržela ICE. Sergio věděl, že svým rozhodnutím riskuje deportaci, ale připadalo mu, že nemá na vybranou. Bál se o bezpečí svých potomků, protože bydleli s násilnickým přítelem bývalé ženy. Šanci obhájit se před soudem nicméně nedostal. Sotva byl uveden do soudní síně, ICE ho – nejspíš na udání exmanželky – zatkla. Zadržení přitom neproběhlo na patře vyhrazeném trestnímu právu, čímž ICE porušila vlastní zásady.

Přestože je zatýkání na veřejných místech včetně soudů v souladu se zákonem, způsob, jakým je vnímá veřejnost, by mohl do budoucna postupy ICE změnit. Počet zadržení v soudních budovách se každým rokem zvyšuje a čím dál více právních zástupců, státních žalobců a soudců dospívá k názoru, že metody ICE kontraproduktivně brání prosazování práva v rámci komunit, protože odrazují lidi od toho, aby záležitosti řešili zákonnou cestou.

Představme si tedy, že by se komplikovaná cirkulace osob v soudech pozměnila a zprůhlednila vytvořením „chodby veřejné spravedlnosti“. Ta by se uvnitř obrovských budov mohla stát prostorem pro veřejnost, v němž by veškeré dění odrážel do všech stran systém zrcadel. Díky zesílené viditelnosti by tak ze Sergiova zatčení mohlo snáze vzniknout virální video, které by vyvolalo protesty proti jeho deportaci. Jakmile by se tento případ dostal do celonárodních zpráv, ICE by se ocitla pod tlakem a musela by omezit své působení v soudních budovách.

Za ideálních podmínek by tak architektura úpravou veřejného prostoru zvýšila povědomí o situaci. Takový výsledek ovšem závisí na zájmu veřejnosti o systém spravedlnosti, který se nemusí podařit vždy upoutat. Pokud by lidé zůstali neteční, Sergiovi by se nemuselo dostat vůbec žádné pozornosti. Zrcadla by mohla nakonec posloužit spíše jako rozptýlení a příležitost k pořizování selfies než jako způsob, jak posílit uvědomělost lidí. Soudci by však zatýkání jistě zaznamenali a nemlčeli by o něm.

Samotný incident může být veřejnosti zcela lhostejný, ale architektura dovede i tak ovlivnit diskusi tím, že změní vnímání soudní budovy mezi soudci a právníky. Stavebním zásahem by měl být posílen ideál, že spravedlnost má být transparentní a soud má nabízet azyl. Stoupenci tohoto ideálu by se proto měli postavit proti všem, kdo tuto snahu narušují.

Nastíněním několika případů potenciálních architektonických zásahů jsme si jako architekti, návrháři či myslitelé ukázali některé možnosti i omezení architektury, které hrají roli při snaze o společenskou změnu. Neklademe si za cíl vyřešit problémy, jimž čelí azylové hnutí – raději se snažíme zdůraznit nutnost mezioborové spolupráce. Architektura se nedokáže sama o sobě postavit všem podobám nespravedlnosti. Může sice ovlivnit, jak se budou některé události odvíjet, ale konkrétní výsledek zaručit nedovede. Ten závisí na lidech a také na dalších oborech, jako je právo. Přes své fyzické a materiální limity má architektura moc pozměnit způsoby, jak lidé z dalších disciplín i široká veřejnost vnímají prostor. A právě v tom patrně spočívá její největší potenciál.

Autorka je architektka a designérka.

Z anglického originálu U. S. Sanctuary: Architecture & (In)Justice, publikovaného v časopisu The Funambulist č. 23 v roce 2019, přeložil Petr Uram.