Byla středa 8. března 2023. Šla jsem si v ten ženský den vyzvednout balíček knih, které jsem si nadělila – spíš než k tomu zneužitému svátku k blížícímu se odjezdu: Annie Ernauxová, Tove Ditlevsenová, Anne Carsonová. Od pomníku Alexandra Gribojedova jsem mířila po zasněženém Čistoprudném bulváru k zamrzlému rybníku, kde se na odklizeném kousku pod umělým osvětlením bruslilo. Byla už tma, i když zdaleka ještě nebyl večer. Rybník jsem obešla a zahnula do Makarenkovy ulice k zelenému domu s hnědými dveřmi, u kterých jsem namačkala kód 255k9999. Ozval se táhlý tón a tiché cvaknutí, těžké železné dveře povolily, přitáhla jsem je k sobě a vešla dovnitř. Pokračovala jsem po schodech do druhého patra, pak dlouhou chodbou ke kanceláři, ze které sálalo růžové světlo. Dojem erotického klubu uvnitř podtrhly dlouhé třpytivé třásně ve dveřích mezi dvěma místnostmi. Třásně se rozhrnuly a zpoza nich vykoukla drobná dívka. A zase zmizela, když jsem jí řekla číslo své objednávky. Zatímco ji hledala, prohlížela jsem si v tom růžovém přítmí útlé paperbacky vystavené v poličkách, a po jednom jsem okamžitě sáhla, po vyprodané próze Darji Serenkové o neviditelné práci neviditelných žen a dívek ve státních kulturních institucích. Prý se ve skladu našlo pár zapomenutých výtisků. Přidala jsem…