Při přípravě tohoto čísla jsem se nizozemského spisovatele Arnona Grunberga, s nímž jsem vedl rozhovor, zeptal na jeho vztah k nizozemské literatuře. Místo odpovědi mi poslal text, který přednesl na předloňském knižním veletrhu v Budapešti a v němž mimo jiné přirovnává postavení literatury v současném světě k uhelnému dolu ve východním Německu v roce 1985. Pokud jde o samotnou kategorii nizozemské literatury, po výčtu jmen známých autorů a autorek píšících v nizozemštině se Grunberg ptá: „Co ale měli všichni ti nizozemští muži a ženy společného?“ A odpovídá si: „Nic kromě svého jazyka a skutečnosti, že všichni byli patrně uznáni jako důležité hlasy v současné nizozemské a vlámské literatuře.“ Zabývat se nad tento rámec svou přináležitostí k „národní literatuře“ Grunberg odmítá.

Přesto stojí za to sledovat, co se nizozemské (ať už to znamená cokoli) literatuře děje. Pomohly nám s tím překladatelky Magda de Bruin Hüblová a Blanka Konečná, které se ve svých přehledových textech snaží českému publiku přiblížit současné trendy mezi nizozemsky píšícími autory a autorkami. De Bruin Hüblová navíc ve svém úvodním článku méně znalé tuzemské čtenářstvo pro jistotu upozorňuje, že nizozemsky se mluví – a píše – také ve vlámské části Belgie, a všímá si i historicky podmíněných odlišností obou větví nizozemsky psané…