Není nad to dát světu v létě vale a odstěhovat se na lehátko s historickým románem; tuhle věc mám stejně rád jako objíždění rybníků, čištění řetězu na kole a hledání nových míst, kde se dá trávit čas. Román Trýzeň (Passio, 2021) spisovatelky Pirkko Saisio se mi stal na nějakou dobu vynikajícím společníkem, hlavně pod různými přístřešky, nahodile budovanými v režii Lesů ČR; tam jsem se skrýval před věčnými dešti a tam jsem taky opakovaně vstupoval do přerušovaného dobrodružství. Pokaždé jsem se ocitl v jiném století a na jiném dějišti historické Evropy. Ten román začíná ve Florencii za života Girolama Savonaroly, pak se ovšem přesmykne do barokních Benátek, Vídně, významná část se odehrává v aristokratických kruzích nevolnického Ruska, pak zase na severu Evropy, ale i v gulagu, a uzavírá se v Helsinkách.

Odlidštěná historie

Pokud snad čtete autorčinu Helsinskou trilogii a Trýzeň neznáte, budete nejspíš překvapeni. Způsob, jakým Saisio v trilogii napíná svou vlastní historii do rámu dějin 20. století, by se dal postihnout charakteristikami jako sebezpytující, koncentrovaný či tematicky aktuální. V Trýzni se oproti tomu pohybuje na hraně historických událostí, které mají potenciál měnit budoucnost celých generací, a jejich téměř magického prožívání. Žádný mikrokosmos Helsinek, ale vědomí Evropy jako celku, v němž neustále probíhá kulturní výměna, lidé se přesouvají z místa na místo a s nimi i věci – v jednom konkrétním případě věc stará celá století. Autorka přitom zůstává věrná pozici vypravěčky, která se příliš nesnaží vzbudit zdání, že spolu jednotlivé události nějak významněji souvisí, nebo že by dokonce spěly k nějakému vyústění.

Saisio totiž jednotlivé kapitoly románu věší na centrální příběh jednoho středověkého šperku, ohromného kusu bohatství, které obrací lidem životy naruby. Někdy v logice děje, jindy nahodile, aby si čtenář nemyslel, že se stal obětí nějakého důmyslného vyššího konceptu, jakéhosi grálu, od nějž není nikdy daleko k představám o spiknutí dějin nebo jakési mysteriózní esenci uzavřené do hranolu drahého kamene.

Šperk se postupně dostává do rukou nejrůznějších lidí, přičemž každý z jeho majitelů přichází odjinud, z jiné kultury a s jiným příběhem. Půdorys příběhu je myslím založen na klasické představě, že kdesi v hloubi historie se objevilo cosi velkého, ryzího, že byla ztavena mohutná energie, která se nyní postupně uvolňuje a rozpohybovává osudy lidí. Jedna věc je přitom dobově charakteristická, respektive dělá z knihy román naší současnosti: ten šperk časem jaksi degraduje, jeho objem se postupně zmenšuje, kdekdo si potřebuje kus uštípnout, prodat, vyměnit, vyplatit jím někoho, prostě alespoň na chvíli zvrátit logiku krutého, nemilosrdného světa.

Nápad je to pěkný, autorka může spojovat disparátní příběhy vždy v jiných historických kulisách, a jak příběh běží, ukazuje se, že celé to pachtění je organizováno podle těžko vysvětlitelného principu: drobné lidské radosti, jak je život přináší, jsou vyvažovány utrpením, aniž by bylo důležité, jestli takové utrpení přichází samo, anebo se do něj lidé ženou navzájem. Je tu hrůza, a stejně tak i možnost se jí vysmeknout. Ať už se před námi láme osud jednotlivce, nebo pracuje odlidštěný mechanismus historie, jakýkoli vzmach energie (koncentrované ve šperku) je vzápětí přidušen ztrátou, nemocí, smrtí… A titulní trýzeň nakonec bere vše.

Drobný kaz

Románový koncept nakonec vyústí v nečekané obrátce. Jak se šperk vytrácí, odhaluje se skutečný motor příběhu: vypravěččina umanutá snaha postihnout svět v pletivu příběhů, v aktu psaní. Když už z původní masy zlata zůstává jen tolik, aby to vystačilo na zubní náhradu, dojde na překvapivá setkání. Celou dobu jsem se obával, že se Saisio bude snažit vyprávění provázat a jaksi smysluplně zakončit. A opravdu, v úplném závěru, když už to opravdu nikdo nemá zapotřebí, se nahodile protnou životní cesty dvou lidí. Pro někoho je to možná jen drobný kaz na kráse jinak dobře napsaného, s formou lehce experimentujícího, mozaikovitého románu – podle mě se ovšem tato drobnost vzpěčuje intenci autorčina románového světa a do jisté míry jej kazí. Trýzni by jistě prospělo, kdyby k závěrečnému setkání po letech nedošlo, kdyby všechny souvislosti zůstaly uzavřené v čase, kdyby oblouk dějin nakonec nebyl sklenut. Proč taky? Kdo si od románu takovou konstrukci žádá? Snad autorka, která ví, že by jinak mohla svůj román vyprávět donekonečna, třebaže je jeho ústřední motiv zkonzumován dějinami?

Saisio bezpochyby ráda vypráví příběhy, v jediném románě si jich dokáže vymyslet desítky, vcelku originálním způsobem navazuje na osudy postav z jiné kulturní epochy a v detailech rozhazuje vějičky osudů budoucích. Vytváří bohatě zvrstvený svět a zároveň čtenáři dává pocítit, že tato tvorba je hnána především slepou touhou najít místo, z něhož lze nahlédnout dovnitř, přímo do panoptika dějin, a zachytit velká témata života a smrti – znovu vyprávět o tragédii lidské existence natahované do skřipce náboženství, válek a ideologií, vystavit ji ničivému větru dějin nebo jen obyčejné iracionální, zvířecí zvůli. Nakonec co jiného nám její román připomíná, než že některé události se vracejí v cyklech a opakovaně soustruží život jednotlivce i celých společností. A ať se snažíme uniknout pomocí nejrůznějších technologických aparátů, anebo skrze zlaté ingoty, trýzni dějin neujdeme.

Autor je antikvář a nakladatel.