close search

Havrani

Povídka ze souboru Faust na vesnici zachycuje to, co uměl francouzský spisovatel Jean Giono nejlépe: vystihnout rázovité postavy z francouzského venkova, tentokrát postavené tváří v tvář smrti. Z jednoduchého dialogu o zařizování pohřbu čerstvě zemřelého se vynořují vesnické reálie, zvyky i vztahy mezi lidmi.

­- Matka mě za vámi poslala, protože potřebujeme pomoct obléknout našeho otce, dokud je ještě teplý.

­- Zemřel?

­- Před pěti minutami.

­- Hned jsem tam.

­- Všeho jsem nechal a hned jsem přiběhl!

­- Jojo. Chudák manžel zemřel.

­- Přišla za mnou tvoje dcera. Tak jsem tady. Zvládneš mi pomoct ho obléknout?

­- Byl to statečný člověk. Hodně trpěl.

­- Už netrpí. Co mu chceš dát na sebe?

­- Tu bílou košili.

­- Připravilas ji?

­- Včera jsem ji vyžehlila.

­- Zavři okno, jinak nám ztuhne v rukách.

­- Nad mrtvými se nesmí zavírat okno.

­- Zase ho otevřeme, až bude připravený. Zavři ho hned. Už má ruce jak ze železa.

­- Co se to z nás stane!

­- Co jsi tady vyváděla? V životě jsem neviděl, že by čerstvá mrtvola tak rychle ztuhla!

­- No jo. Nevím. Možná jsem se trošku zdržela.

­- Ale proč, ksakru? Nepůjde to zrovna jak po másle. Je jak prkno. Úplně tuhej. Netlač na něj, nebo ho zlomíš!

­- Uklízela jsem. Netrvalo to víc než pět minut. Jeden už ani neví, co vlastně dělá.

­- Jakživ…

Článek je přístupný předplatitelům*kám.


Pro pokračování se přihlaste.

Nebo si můžete zakoupit jednotlivé číslo A2
(nejprve je potřeba se registrovat).

Prohlédněte si naše možnosti předplatného

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image