Přestože budeme mluvit především o více­-než­-lidských prostorech, začněme u jazyka, u samotného slova posthumanismus a jeho etymologie. Myslím, že právě tak lze názorně ukázat, jak se dnes mění aparáty, jimiž ve filosofii či sociálních vědách poznáváme svět. Co vlastně označuje předpona „post“?

„Post“ je vždy kritikou vůči předchozímu. Za­kládá tedy vymezení vůči tradici humanistického myšlení a způsobům, jakými v ní byl člověk chápán. Chci ovšem zdůraznit, že ačkoliv tato předpona naznačuje potřebu určité distance, je nezbytné si uvědomit, že humanismus je v našem světě stále přítomný a má svou nezastupitelnou roli. Zejména v kontextech války a násilí. V tomto smyslu by jeho úplné odsouzení bylo problematické. Je třeba zachovat základní humanistické hodnoty, tedy důstojnost a respekt k životu, a zároveň je rozšířit za dosavadní hranice. Ve vztahu k této problematice považuji za zásadní knihu Tzvetana Todorova Imperfect Garden, která se detailně věnuje různým verzím humanismu a zdůrazňuje nedokonalost, iracionalitu, smyslovost a nespolehlivost toho, čemu říkáme člověk. Pro Todorova, ale také pro mě, humanismus není jen o trvání na univerzalistických hodnotách, ale také o uznání nedokonalosti a zranitelnosti člověka.

Je ona zranitelnost lidského subjektu přítomna také ve starším kontinentálním myšlení? Můžeme v posthumanismu čerpat inspiraci například z předmoderní filosofie či mytologie?

Jistě.…